pátek 1. května 2020

Zápisky z pomalého života


Když jsme se v polovině března chystali, že se s rodinkou vydáme na Šikmou plochu, nemluvili jsme o tom, že bychom tam snad měli být déle, nežli na víkend. Nepadlo o tom ani slovo, ale oba jsme balili o něco důkladněji. Důkladněji jsme probrali ledničku. Ponožky jsme nebrali dvoje, ale sedmery a já jsem potají do kufru auta přihazoval pětikilové pytle rýže a těstovin, které jsem si odvezl jakožto kořist z události, která nepochybně brzy vstoupí do dějin pod názvem „Bitva u Makra“.

Když pak v sobotu Agrofert vyhlásil zákaz volného pohybu osob, přemýšleli jsme, jestli naše volba – upřednostnit uvíznutí venku před uvíznutím vevnitř byla prozíravá. S odstupem měsíců, během kterých jsme poznali další vývoj to je pochopitelně úsměvné, ale vzpomeňte si, jak jste se v ten moment cítili. V nové, bezprecedentní situaci, bez informací a na pozadí změny celonárodní nálady, která právě procházela přechodem ze stádia popírání do stádia paniky.

První týden jsme tu žili v ambivalentních pocitech. Rádi, že jsme pryč, rádi, že nemusíme na obličeji nosit ty mokré hadry, ale pořád v nejistotě, zda děláme dobře a jak bychom se vlastně měli chovat.
Teď už jsme tu dlouho. Nedělal jsem si čárky na zeď, takže přesně nevím jak dlouho. Tipoval bych tak šest týdnů, ale myslím, že o šesti týdnech mluvím už několik týdnů. Prostě nevím. Za tu dobu jsme se tu zabydleli. Ze stavu dočasného pobytu jsme se dostali do stavu, kdy tady prostě bydlíme. Zajeli jsme režim a přizpůsobili se nové životní realitě. Dost tomu pomohlo, když přestalo mrznout a začalo se dát být venku. Ale zrovna tak tomu pomohl čas. Žijeme tu teď něco, co by klidně mohlo být mokrým snem některého z koučů životního stylu, lektorů work-life balance anebo zenového mistra. Určitě by se to mohlo jmenovat třeba… Slow life, nebo tak něco.

Je to štěstím zvenku, nebo je to naše zásluha?

Jsme tu uklizení, nedoléhá na nás každodenní atmosféra městských ulic. Žijeme tu stranou, v klidu a vlastně v pohodě. Protože jsme měli tu možnost. Máme k dispozici dům na samotě. Máme tu několik desítek tisíc čtverečních metrů, po kterých se můžeme pohybovat, aniž bychom kohokoliv potkali. Děti už jsou relativně velké, takže je můžeme vypustit do nejbližšího okolí a maximálně je dvakrát za den převléknout do suchého oblečení. Zdenička jakožto učitelka pracuje na dálku. Mne jakožto živnostníka k nějakým pravidelným docházkám kamkoliv také nemá kdo jak nutit a většinu práce dokážu v klidu vyřídit ze svého wood-office. Zprávy si pustíme jen jednou za pár dní, abychom věděli co je nového, ale odstřihli jsme se od nepřetržitého informačního proudu

Nepíšu to proto, abych se chlubil. Jen přemýšlím, nakolik je to naše zásluha. Situace nás zasáhla citelně, ale máme štěstí, protože i když jsme díky ní změnili způsob života, tak nás nezlikvidovala a vlastně nás ani nijak neohrožuje.. Zdenička učí na dálku. Má vlastně více práce, než když docházela do školy, ale o práci nepřišla. Já jsem pocítil propad poptávky a ochoty lidí věci řešit, ale ani můj obchod se nezastavil úplně, nehledě na to, že jiné příležitosti se zase otevřely.

Na druhou stranu žijeme v podmínkách, které jsou pro významnou část dnešního městského obyvatelstva daleko za hranicí komfortu. Sdílíme společnou střechu i spižírnu s párečkem myšek, máme jednu místnost na vaření, druhou na spaní, vstáváme do zimy a zatápíme, hlídáme množství zapnutých spotřebičů, aby nelétaly pojistky. Ob den řežeme a štípeme dřívi… On to není žádný hardcore, ale oproti pražskému bytu to rozdíl je. A my nejen, že tu dokážeme být, my tu dokážeme žít. A to celkem spokojeně.
Jsme v naprosté pohodě a máme se tu dobře. Zároveň si ale představuji tu nekonečnou paletu situací, ve kterých se nacházejí jiní lidé po republice a po světě. Vidím bezdětné páry, programátory a markeťáky, jejichž život se prakticky nezměnil. Vidím rodiny s dětmi, které měly možnost odjet a měly kam. Vidím ale i rodiny s dětmi, které tu možnost neměly. Rodiny, které byly týdny zavřeny ve svých bytech jako v ponorce. Staré lidi, kteří přišli o poslední kontakt s okolním světem. Rodiny, které přišly o živobytí. Podnikatele, kterým z fungujících provozů s milionovými obraty nezůstal nic, než dluhy na sociálním pojištění. Rodiny, kterým se stalo úplně všechno. Zavřené školy, vyhazov, babička… A do toho si občas vzpomenu, že na světě bylo dost problémů i před tím. Jenže ty tisíce exekucí, tisíce dětí v uprchlických táborech, války na hranicích Evropy i války mimo Evropu nezmizely. Pořád tu jsou, jen se na ně zapomnělo. Nehledě na to, že v pozadí, jen mnohem pomaleji a bez dramatických nočních zasedání vlád a videokonferencí premiérů prodoutnává problém, který naše životy patrně promění ještě mnohem víc a a rozhodně mnohem trvaleji, než tahle roztomilá chorůbka.

My jsme v pohodě. Máme kde být, umíme tu žít a máme se tu dobře. Ale nakolik je to naše zásluha? Nakolik je to štěstí? Je to vůbec fér?

Teta Kateřina měla pravdu

Všechno zlé, je pro něco dobré. Otřepané úsloví. Vlastně se vždycky cítím až trochu trapně, když ho někde chci použít. Připadám si u toho, jako teta Kateřina. Ale co naplat… ta pravda je hlubší, než si po většinu času uvědomujeme.

Určitě jste četli někerý z článků, které moudře poukazují na to, že nějaká pandemická virová nákaza byla asi nevyhnutelná a že to co přišlo, je vlastně vlastně jedna z těch nejlepších možností – virus je extrémně nakažlivý, ale zároveň (odpusťte) nijak extra smrtící. Jako by tu byl hlavně proto, aby nás probudil, aby nám připomenul naši zranitelnost, aby nám dal možnost znovu promyslet co je důležité a některé ze svých hodnot přehodnotit.

Virus není tak zlý, abychom z něj museli mít panickou hrůzu. Ale způsobil dostatečné haló, abychom si mohli uvědomit, jak moc jsme zranitelní. Abychom si uvědomili na kolika lidech jsme zvyklí být závislí. Připomenout, že mít doma zásoby na pár týdnů je vlastně fajn. Ukázat, že nemusíme nakupovat každý den, ale že se nákupy dají plánovat. Ukázat, že se doma dá docela normálně vařit a že četnost našich návštěv restaurací je jen věcí marnotratného zvyku. Řada z nás teď dva měsíce krom potravin nic nenakupovala a tak možná zjistila, že vlastně nic nepotřebuje, protože doma všechno je... A asi to nejdůležitější je, že hromada lidí poznala, co to doopravdy znamená být doma, trávit čas s rodinou a žít pomalu.

Zápisky z pomalého života

Jsme tu a žijeme pomalu. Každý máme svojí práci, snažíme se nějak vystřídat, abychom ji oba zvládali a to nám hromadu hodin zabere. Musíme topit, vařit, nakupovat. Jenže i přesto, zbývá čas na život. Zbývá čas na dlouhou snídani, na společné kafíčko po obědě a na společné večery u jednoho stolu. Na čtení, kreslení a hraní s dětmi, na bojovky, na ohníčky. Na malování křídou a skákání panáka. Je to zázrak, že to najednou jde? Není to žádný zázrak – zkrátka odpadly veškeré obvyklé pravidelné aktivity.  Den má 24 hodin a ty se nyní dělí mezi práci, spánek a život. Nejdřív z lenosti, nyní už záměrně, jsem si z kalendáře neodstranil pravidelně se opakující události. A tak mi telefon pořád pípá a hlásí mi, že už mám běžet vyzvednout Johanku ze školky, odvést Ronju do sokola, běžet na roverskou schůzku, běžet na střediskovou radu, jet na noční, jet domů hlídat, aby mohla Zdenička na cvičení, na doučování. Pondělí, sokol, Dandové. Úterý, keramika, cvičení, roveři, noční. Středa… Telefon s google kalendářem si té změny ještě nevšiml. Ale my teď méně běháme. Méně toho děláme a o dost toho přicházíme. Ale dost jsme toho získali. Chtěli bychom to tak napořád? Asi ne. Ale je to špatný? Ne, to není. Je dobré si to vyzkoušet? Rozhodně.  Všechno zlé je pro něco dobré. A tohle je to dobré.

Jsme tu dlouho a tak jsme začali vnímat věci, kterých si za víkend nevšimneme. 
  • Víme v kolik hodin začíná svítit sluníčko ke studni a víme, v kolik se dostane na zápraží.
  • Vypozorovali jsme, že sova od sovího posedu houká jen za určitého počasí.
  • Werich lhal, listí z dubu opadává. Na konci dubna.
  • Všechny zvyky dávají větší smysl, když jsou zasazeny do prostředí, kam patří a do plynulosti života. Obstarání proutků na pomlázku není nepříjemným projektem, ale příjemnou odpolední procházkou. Barvení vajíček v cibulových slupkách s otisky lístků toho, co zrovna roste je ta nejsamozřejmější věc na světě, zrovna tak jako výprava za kopřivami do nádivky.
  • Na smysl některých zvyků jsme si přišli sami. Třeba jsme pochopili proč se na škaredou středu vymetají komíny. My jsme na škaredou středu komín nevymetli a ten se nám připomenul o tři středy později.
  • Některé činnosti, které v Praze stojí čas, tady žádný čas nestojí. Nabrousit sekeru nebo si zašít kalhoty, to jsou všechno věci, které teď člověk prostě udělá. Tak nějak třeba teď, protože se mu zrovna teď chce.
  • Začali jsme si všímat, že mravenci svoje mraveniště nestaví, ale neustále ho přestavují. Otevírají a zavírají průduchy podle počasí. Začínáme pokusy s predikcí počasí podle podoby mraveniště.
  • Zatímco když někam přijedete na víkend, všimnete si v jaké fázi JE měsíc. Tady si všímáme, jak měsíc fázemi PROCHÁZÍ. Všímáme si, jak byla v noci větší tma a vidíme, že za dobu našeho pobytu měsíc už podruhé dorůstá.
  • Několik týdnů jsme pozorovali třešeň a čekali, kdy rozkvete. Zatímco v Praze bývají třešně na konci dubna už odkvetlé, tady rozkvetla právě včas. Vidíme které stromy začaly kvést dříve a které později. 
  • Všimli jsme si, že šišky nerostou zelené, ale fialové. Všimli jsme si, jak naše tři rybízy kvetou čtrnáct dní od sebe.  
  • Vidíme, jak roste tráva. Přijeli jsme na konci zimy, teď je hluboké jaro. Vidíme, jak byla tráva zelenější tam, kam teče voda z kuchyně. Včera zapršelo a tráva je vidět růst pouhým okem.

Byla by škoda, nic si z toho nevzít

Nemyslím si, že podobnou příležitost ke zpomalení a ke zklidnění dostal každý. Vlastně vím, že to tak není. Ale my jsme tu příležitost dostali. A pořád jí máme. A vy možná také. Příležitost zpomalit, uklidit ve svých příbytcích, životech a možná i srdcích. Promyslet, jestli není čas na změnu. Čehokoliv. Uvědomit si, co všechno nepotřebujeme. Za co všechno můžeme být vděční. Naučit se být šťastní.


pondělí 4. února 2019

Můj rok 2018


Nepřehnali jsme to? 

„Posledních několik let se ze všeho nejvíc ve svým životě bojím stagnace. Pořád potřebuju dělat nějaké velké kroky. Potřebuju mít pocit, že se něco děje, že se něco mění a něco někam posouvá. Teď mám trochu strach, jestli jsme to nepřehnali.“

To jsou slova, kterými jsem končil hodnocení roku 2017. Teď, v čase kdy píšu hodnocení roku 2018 už mohu bezpečně a s naprostou jistotou potvrdit, že ano. Že jsme to skutečně poněkud přehnali.

Na rok 2018 jsme toho měli naloženo opravdu dost. Poprvé jsme rok zahajovali jako čtyřčlenná rodina. Byl to první rok, který jsme zahajovali jako kasteláni Šikmé plochy, která se ukázala být ještě v horším stavu, než jsme doufali. Byl to rok, který jsme zahajovali s minimální finanční rezervou (protože tu jsme loni skoro celou naházeli právě do Šikmé plochy), ale zato prakticky bez jistých příjmů, protože dva učitelské úvazky se v minulém roce proměnily na celkem jednu rodičovskou dovolenou a jeden nepravidelný příjem neformálního a neloupeživého finančního poradce.

Když jeden zastíní vše
Pokud jde o náš život, dělali jsme toho vcelku dost. Tedy, nejeli jsme na Kapverdy, nechodili jsme po Mallorce, neskákali jsme padákem a neúčastnili se extrémních závodů. Proč bychom to taky dělali, když ani jeden z nás nemá Instagram. V porovnání s sociálním obrazem průměrných třicátníků to tedy vypadalo dost nudně. Ale nenudili jsme se. Snažili jsme se jezdit na výlety. Ronja začala chodit do školky. Snažili jsme se dát Šikmou plochu co nejvíc do kupy. Organizovali jsme Střediskovou výpravu pro sto lidí. Převzal jsem další roverský kmen, s Marnou snahou jsme provedli absolutně nezapomenutelnou expedici (1; 2; 3; 4; 5; 6...). Přesto pro mě letos byla hlavní a největší starostí snaha o to, abychom měli z čeho poplatit účty, což se navíc nedařilo vždycky. Leželo mi to v hlavě v každém jednom momentě roku. Jako kámen na srdci, které všechny ostatní problémy i radosti činí marginální a v mlze.

Když jsme se pustili do všech těch velkých projektů, přijali jsme velká rizika. Těch rizik jsme si byli vědomi, rozuměli jsme jim. I přesto jsme se do toho všeho pustili. Zejména díky tomu, že kolem nás existovala celkem bytelná záchranná síť, která nám vyjadřovala podporu. Skočte, kdyžtak vás chytíme. Bez všech těch lidí okolo, by to nebylo dobrodružství, ale nerozum hraničící se šílenstvím. Dnes v rámci hodnocení musím konstatovat, že bez pomoci bychom to nezvládli a bez záchranné sítě bychom se dostali do setrsakramentskejch šlamastyk. Ani tak to nebylo nic moc. 

Můj poradenský byznys nešel tak dobře, jak jsem doufal, jak jsem si přál a jak jsem věřil. Ono to vlastně nešlo tak špatně, ale promítly se do toho dvě věci. Jednak ten fakt, že zvýšené pracovní úsilí a nasazení se na bankovním účtu projeví vždy s ohromnou prodlevou a zadruhé fakt, že jsem v dubnu měnil zázemí firmy, většinu práce jsem směřoval právě do tohoto procesu a několik měsíců jsem prakticky nedělal obchody, což citelně bolelo. 

Chodil jsem po světě zamračený s pocitem kamene na prsou, špatně se mi dýchalo. Akutní pocit  nedostatku byl tak tíživý, až mě to samotného překvapovalo. A to si ani nechci představovat, jak se cítí lidé v místech, kdy akutní nedostatek neznamená jen sem tam odepření něčeho dobrého, pěkného, nebo radostného, ale kde akutní nedostatek znamená opravdu hlad.  Ačkoliv jsme se reálné, hladové chudobě ani nepřiblížili a měli jsme ještě hodně daleko do beznaděje lidí v exekučních spirálách, byl ten pocit červených čísel neuvěřitelně intenzivní a absolutně mi v tu dobu proměnil perspektivu toho, co je a co není důležité. Měl-li jsem před touto zkušeností pocit, že řešíme nesmysly a žijeme si snad i nad poměry, teď mám pocit, že celý náš svět se utápí v dekadentním a nemorálním luxusu a že v kolotoči každodenního sobectví a osobních pseudoproblémů nemá většina z nás ani nejmenší tušení, co to doopravdy znamená mít potíže.

My jsme si zkrátka jen nekupovali věci, vynechávali jsme obídky a kafíčka a volili jsme nejlacinější varianty víkendových výletů. Nic tak dramatického – vlastně jsem se styděl, když jsem chtěl mluvit o svých trablech s vlastní maminkou a došlo mi, že to, co bych jí popisoval jako tu všudypřítomnou tíž byla její každodenní a každoroční realita. Že to, co je pro nás normální, je pořád luxus až to bolí. Přesto – necítil jsem se dobře a lehce. Chodil jsem se stínem na srdci.

Jsme z toho venku, snad
Teď už to vypadá, že jsme se z toho dostali. Slabší měsíce jsou vyváženy lepšími měsíci a suma sumárum, pokud si hlídáme rozpočty, můžeme si dovolit materiálně skromný a jednoduchý život a to i bez toho, abychom museli zažívat nějaké větší existenciální nejistoty.

Nejsem rád, že se finanční stránka věci stala středobodem posledních měsíců, ale to je nejspíš cena za všechny naše velké projekty. A vlastně ještě za něco.

Má to svoje výhody
Nejsem zaměstnanec. Netýkají se mě ony zaměstnanecké samozřejmosti. Například ta samozřejmost, že když je člověk nemocný, tak mu jde nemocenská. Nebo ta příjemně hřejivá jistota, že na účet v předem očekávatelný den přistane předem očekávatelná suma peněz. Ne. Někdy přijde mnoho, jindy nepřijde nic a většinou přijde tak půlka toho, co člověk čeká. Ale to všechno je cena za jinačí výhody. Tou hlavní výhodou pro mě je to, že nemám šéfa. Pracuji, kdy chci, nebo kdy potřebuju. Vím, proč dělám věci, co dělám. Nikdo mi nemluví do toho, jak mám jednat s klienty, nikdo mě nešikanuje za to, že klienty dost neždímu. Když chci, můžu zůstat doma, když je potřeba, můžu být s dětmi. Když se nám to hodí, udělám si víkend v týdnu a pracuji přes neděli. Zkrátka – i přes to, že většinou si za den těch osm hodin odpracuji, neexistuje žádný nine to five mikrocyklus. Z hospodských řečí se svými kamarády, kteří již zakotvili v korporátech jsem pochopil, že čistého času toho odpracuji opravdu asi tak nejvíc, ale cítím se svobodně, cítím se pánem svého času a cítím se tak dobře.

Pro letošek nic většího nechystáme.
Dvě děti pro tuhle chvíli asi spíš stačí, další barák si pod křídla brát nechceme, třetí kmen zakládat nehodlám. Brahmu Stvořitele podle všeho jednou musí vystřídat Višnu Udržovatel. A tak se chystám dál dávat do pořádku stavení Na Šikmé ploše a snažit se o to, aby stavení patřilo, sloužilo a dělalo radost co největšímu množství lidí. Dál se chystám existovat v rámci Marné snahy - nejlepšího roverského kmene na světě. Dál se chystám pracovat na tom, aby se roverský kmen Špatný nápad stal taky nejlepším kmenem na světě (klidně přece mohou být oba nejlepší na světě, proč by nemohly). Dál hodlám být mladý a nejlepší táta svých dvou holčiček.

Kde bych chtěl letos přidat?
Zaprvé bych chtěl, aby moje paní měla letos víc příležitostí být veselá, šťastná a radostná. Loni se mnou prošla hodně těžkými časy a nesla náš společný úděl statečně, bez stížností a bez výčitek. Byla trpělivá a silná. Snášela všechna příkoří a nepřestala ve mne věřit. Pokud byly loňským středobodem mého vesmíru červená čísla, letos by to měla být rozhodně ona. 
No a pochopitelně by mi neškodilo, kdybych měl o trochu více kšeftů, více klientů, více obchodů. Čísla už jsou celkem bezpečně černá, ale neškodilo by, kdybych se mohl méně věnovat vymýšlení, kde k obchodům přijít a namísto toho více času věnovat vymýšlení, jak nakombinovat hlídací babičky, abychom například mohli jít s paní do divadla a potom si společně dát jednu hřebíčkovou cigaretu na železničním mostě, tak jak jsme to dělávali.
Jak tomu můžete pomoci? No snadno. Buď mi dejte práci, nebo si svoje věci převeďte ke mně.

A co se tedy dělo?

Vstoupili jsme do roku 2018 jako čtyřčlenná rodina. Táta, máma, děti & pes. Dělali jsme kastelány rozpadající se chalupě Na Šikmé ploše. Okopávali jsme základy, odplísnili jsme jednu místnost, vymalovali, zalátali díry. Konali jsme dvě velké brigády a půjčili chalupu pěti skupinám rekreantů. Jsou vyklučené nálety, oživený padací most, postavená kadibudka a rozděláno několik dalších menších staveb.

S Marnou snahou jsme zavedli nový systém předávání řízení, čímž jsem se stal řadovým členem bez vůdčích pravomocí. I čtvrtý kmenový rok jsme drželi pravidelné schůzky každý týden a výpravy každý měsíc. Krom „obyčejných výprav“ jsme udělali i tradiční Vánočku, druhý ročník Retrovandru, druhý ročník naší účasti na Korbu. Fenomenálním způsobem se nám podařila letní auto-expedice do Jugošky (12345; 6...). A i když ke konci roku přišel onen útlum, který jednou přijít musel a který běžně u kmenů přichází někdy druhé až třetí pololetí činnosti, mám za to, že jsme na ten vývoj dokázali dobře zareagovat a že má Marná snaha dobře našlápnuto aby se z roverského kmene stala celoživotní banda.

Protože s rovery je to príma, tak jsem v roce 2018 pro jistotu převzal vedení i druhého kmene, který volal o pomoc. Prosím – nestavím to tak, že jsem sestoupil z nebeské výšiny a začal něco zachraňovat – nikoliv. Kmen nefungoval, to je pravda – ale nefungoval, protože jsem ho blbě nadesignoval. Takže vlastně jen opravuji to, co jsem napoprvé blbě postavil. Druhý kmen se jmenuje Špatný nápad, z historických důvodů používá zkratku ODH a ve skautISu je rovněž z historických důvodů psaný jako Pracovní název.

No a z těch ostatních akcí by asi bylo fajn zmínit, že jsme jeli na Camelotí vodu, týden jsme na táboře blažili svou přítomností Lvíčata, Zdenička zvládla v létě i s dětmi dělat zdravotníka na neskautském táboře v Žabím údolí. Zorganizovali jsme Střediskový výjezd, zúčastnili se druhého ročníku rodinných Jarňáků na Šukačce na Šumavě & několikrát byli v Jeseníkách na Lhotě u Skákalů.

A popravdě? V těch Jeseníkách nám bylo asi tak nejlíp. 





neděle 21. ledna 2018

Můj rok 2017



Tak je zase jednou čas udělat nějaké to shrnutí roku právě uplynulého. Roky 2015 a 2016 jsem vynechal. Respektive nevynechal, ale z dobrých důvodů je nezveřejnil. Takže vás po třech letech zase jednou vítám u čtení. Rok 2017 byl v každém případě jeden z těch zlomových. Rozhodně jeden z hodně důležitých. Hodně jsme riskovali, sáhli si dost hluboko, drápali se zpátky.

Rodina, roveři a práce
Mám rodinu. Skvělou ženu, úžasnou dcerku a chlupatého psa. To byla pochopitelně náplň číslo jedna. A dokud jsou děti malé, do značné míry určují, jak bude váš život vypadat. Neznamená to, že se nedá jet na hory, stanovat, jet na vodu – to všechno jde. Ale jde to jinak. Uspávat se musí, vyjednávat se musí. Třicetikilometrové procházky se zkracují na tříkilometrové. Namísto prohlídky dělostřelecké tvrze vyrazíte spíš do Pradědova dětského muzea, na čůrání stavíte, co půl hodiny a vůbec… 
Je to prostě dlouhodobý projekt s předdefinovanými fázemi. Člověk se klidně může snažit být proaktivní, ale jde to jen vocaď pocaď. Zkrátka projekt rodina pokračoval i v roce 2017 podle plánu z roku 2015 a my jsme se v rámci možností snažili žít  život, jaký máme rádi. Na hory jsme jezdili, na Matějský jsme byli, na Šumavě, v Jeseníkách, v Krkonoších, v Jizerkách v Lužickejch – všechno dobrý. 

Nezanevřel jsem ani na svojí druhou rodinu. Po celý rok 2017 jsem byl aktivním členem roverského kmene Marná snaha. Marná snaha je pro mě něco, jako splněný sen. Sen o kmeni, který jsem nikdy neměl. Trochu doháním to, co jsem nezažil v ten pravý čas, ale o to víc si to užívám. 

Takže jsme se s Marnou snahou vydali na bobovací výpravu, hráli jsme divadlo, zdolali jsme Ještěd, o březnové půlnoci jsme stavěli TeePee, vyrazili na retro vandrs USárnama, naučili se stavět absurdní stavby z kosočtvercových celt a zazářili s nimi na Obroku, i jinde a ještě jinde. Uspořádali jsme echt roverskej tábor, měli houpací latrínu, náhodnou kukuřici uprostřed náměstíčka a vůbec. Jeli jsme na tradiční výpravu a okořenili ji průlezem štol a konečně pořádným lezením. Jeli jsme na Korbo a provozovali střelnici, otročili na nové kmenové základně, byli v galerii, jeli na Moravu a roztlačovali dodávku na dálnici. A i když se zdá, že je toho dost, tak to vlastně ani zdaleka není všechno. Lidi díky – jste boží.

No a pochopitelně jsem se po celou dobu se střídavými úspěchy snažil, aby doma bylo teplo a nebyl doma hlad. Jenže vždycky když už to bylo, tak jako bychom postoupili do dalšího levelu. 

Další levely?
Level 5. No – už do nového roku jsme vstupovali s vědomím toho, že nás bude zase o jednoho víc. Věděli jsme, že přibližně v polovině prázdnin už budeme plnohodnotně: „Táta s mámou, děti, pes.“ Johanka se narodila v Srpnu a všechno dobře dopadlo. 

Level 6. Vždycky jsme chtěli mít chalupu. Člověk ví, že je to hlavně práce. Že se tím připoutá na jedno místo a stane se mu otrokem. I my jsme to věděli. A stejně. Vždycky jsme chtěli mít chalupu. No, takže takhle… V červnu, jsme se stali kastelány nové základny. Není vyloženě naše. Ale máme jí v užívání, máme jí v péči a budeme ji tak mít minimálně ještě několik let. Už teď po půl roce víme, že to je další splněný sen a noční můra zároveň. Že to není projekt na jedno léto, ale nové místo, které si na nás dělá nároky a které nás chce pohltit. A moc se na to těšíme.
Základna se jmenuje Šikmá plocha a původ jména je možné vysvětlit nejméně třemi stejně trefnými způsoby.

Level 7. V září jsem opustil svou jistotu stálého zaměstnání, abych se po tříletém vedlejšáku stal plnoúvazkovým finančním poradcem. I když bych to nikdy neřekl, je to práce která mi dělá radost, která zlepšuje životy a za kterou nemám nejmenší důvod se stydět. A vy dobře víte, jak to mám s hodnotovými soudy.
Vůbec mě nebaví ta ostražitá opatrnost, se kterou se díky tomu setkávám, ale rozumím jí. Lidé se napoprvé diví, napodruhé vysílají nenápadné testovací signály a pak si najednou volají o pomoc. Začínají ke mě chodit i kamarádi klientů, které přímo neznám, takže to je na dobré cestě. Vyhráno ovšem pořád není - přeci jenom musím překonávat celkem velké bariéry.

Level 8 byl jen planý poplach. 

Resumé
Posledních několik let se ze všeho nejvíc ve svým životě bojím stagnace. Pořád potřebuju dělat nějaké velké kroky. Potřebuju mít pocit, že se něco děje, že se něco mění a něco někam posouvá.
Letos mám trochu strach, jestli jsme to nepřehnali. Ale víte co... 
To je právě ta frajeřina - nemít na to. 
(Ten film si fakt pusťte.)

pondělí 2. února 2015

Můj rok 2014


            I letos jsem se odhodlal napsat určité novoroční bilancování. Sice jsem to nestihl zkraje roku, ale z nějakého důvodu je to pro mě natolik důležité, že jsem se k tomu dokopal alespoň teď – na konci ledna. Je moc zajímavé vracet se ke svým pocitům a nadějím po delší době. Deník si nejsem schopný psát a navíc bych ho pak už nejspíš nikdy neměl čas číst. Ale určité shrnutí roku? To je něco jiného. Tak tedy – můj rok 2014.

Přemýšlel jsem, jestli mohu říci, že byl úspěšný anebo že byl neúspěšný. Stala se spousta velkých věcí, které se stát měly. Hodně stručně – začal jsem vytvářet rodinu. Staly se i věci, které se stát neměly – pořád ještě nejsem natolik slušný, poctivý a přející pravdoláskař, jakým bych chtěl být. A nakonec? Nestihl, nedělal nebo neudělal jsem všechno, co jsem stihnout, dělat nebo udělat chtěl. Což se dá jinak přeložit, že jsem pořád holá řiť. Holá řiť s rodinou.

Nemůžu říci, že by byl rok 2014 úspěšný nebo neúspěšný. Rozhodně to ale nebyl jen jeden další z řady roků, které plynou. Byl důležitý. A to je to hlavní – ještě pořád roky neutíkají bez toho, aby zanechaly stopu. Ještě pořád se dějí důležité věci. A dál budou.

Co se mělo stát a stalo?
Jak to tak popsat… Nejkratší to bude asi… Usadil jsem se. Loni jsem psal, že jsem někoho potkal. A z toho někoho se postupem času vyklubala žena, kterou jsem pozval hluboko do svého života, a ona toto pozvání přijala. 

Nesnáším situace, kdy jako odpověď na jednu položenou otázku dostanu pět jiných otázek. Chápu dobu, chápu, že svět je komplikovaný, vše je relativní a jistoty se nedostává. Proto jsem si strašlivě užíval onu naprostou jistotu, kterou jsem cítil. Třebaže jsem člověk realistický a uvědomuji si procento rozvodovosti, cykly, kterými partnerské vztahy procházejí, a vidím i třecí plochy, které v budoucnu mohou dělat potíže – byl jsem si tou ženou naprosto jistý. Věděl jsem, že to tak má být. A tak jsem podle toho konal. Jmenuje se Zdenka.

V únoru jsme se k sobě nastěhovali. Byla to velká akce kulový blesk. Stěhovali jsme se do bytu po její mamince a tak jsme s mými kamarády ze všeho nejdříve stěhovali maminku z Vršovic (ze čtvrtého patra bez výtahu) na Žižkov. Krátce na to jsme stěhovali Zdenku z Vyšehradu do Vršovic (do čtvrtého patra bez výtahu). A protože čtvrté patro bez výtahu je ostatně čtvrté patro bez výtahu, tak jsem se celkem ani moc nedivil, když mi kamarádi poté, co jsem jim volal, jestli nemají chuť na ještě jedno poslední kolo stěhování, řekli že sorry, ale už ne. A že jako fakt sorry, ale že už mám přečerpáno. A já jim nic neměl za zlé. Jak bych taky mohl? A tak jsem se nakonec stěhoval já z Petrovic do Vršovic (do čtvrtého patra bez výtahu) jen sám se svým bratrem. Krev je krev a ta se nezapře.

V červenci jsem se zeptal. Bylo to na táboře. Byl jsem rozhodnutý, že ten večer se to stane. Měli jsme domluvené rande na posedu, kam nepřišla, protože strašlivě pršelo. Seděli jsme s ostatními vedoucími a povídali. A protože jsem věděl, že se to má stát dnes, nechtěl jsem čekat na příležitost, která by nemusela přijít. A tak asi za půl hodiny jsem si ji vzal stranou. Byl jsem táborově špinavý, mokrý, místo košile a saka jsem na sobě měl zimní vložku od vojenské bundy, v ruce Braník. Zkrátka v některých očích lidské dno, nebo krize. V jiných – těch správných očích – romantika jako blázen. Ta má jistota – jistota v tom, že ona je ta žena, se kterou chci trávit život – pramení právě z toho, že v tom tu romantiku nejspíš doopravdy vidí. A že se jí tenhleten zelený život v pláštěnce nejspíš doopravdy líbí. A že můžu zůstat tím, co jsem a čím se snažím být, a necítím se tlačen do saka a do zamlouvání míst v restauracích, které si jinak nemůžu dovolit, a že necítím potřebu kupovat kytici jednadvaceti růží a že jsem věděl, že nemusím kupovat prstýnek s diamantem, ale že prstýnek upletený z proutí na způsob dvouřádkového turbánkového pletence je ten správný prstýnek, který jí způsobí to krásné jiskření v očích... Zkrátka tam na táboře, tam obklopený tou zelenou zakouřenou romantikou jsem ji požádal o ruku.

„To jako fakt?“ Zeptala se ze všeho nejdříve, ale pak, když viděla, že to myslím vážně se usmála a řekla -  „No tak jo!“ 

No a bylo to. "No tak jo!"

V srpnu jsme si pořídili pejska, protože jsme oba věděli, že to myslíme vážně.

V říjnu mi pak řekla ano. Ve vší skromnosti a bez nějaké teatrální nadsázky na otázky o naší svatbě říkám, že to byla nejspíš ta nejlepší svatba, na které jsem kdy byl. Asi to tak je správně – svatba má být k obrazu novomanželů. A nám se povedlo prostě všechno. Místo velké hostiny kotel guláše, několik sklenic utopenců a vana hermelínů, místo zábavové kapely jedna partička muzikantů a jedna rockotéka. Místo chomoutů a rozbíjení talířů se na naší svatbě hrálo a zpívalo a veselilo a bylo dobře. Mimo to jsme tam také oznámili, že brzy čekáme malého človíčka. 

Co se mělo stát a nestalo
Na konci hodnocení roku 2013 jsem zmiňoval, že hnedle v prvním pololetí 2-14 čekám velké věci. Měl jsem na mysli podnikatelské pokusy, které jsem v druhé polovině roku 2013 chystal a na které nedošlo, nebo které jsem pokazil, nebo nedotáhl. Nezahučelo mi v tom ani tolik peněz, ale zklamal jsem se. Je to můj největší a nejzásadnější neúspěch minulého roku.

Vnímám to tak, že jsem nevyužil největší šanci. Byl to rok, kdy jsem nestudoval, kdy jsem neměl plnoúvazkové zaměstnání a přeci jsem to nezvládl. Nikde není psáno, že nemůžu ve svých pokusech pokračovat. Ale v dubnu se má narodit človíček, který všechny ostatní touhy, sny a přání i všechny ostatní projekty na žebříčku priorit pravděpodobně posune o několik příček dolů.

Prozkoumal jsem loni i novou slepou uličku. Naprosto cíleně jsem se pokusil poskládat si jakési portfolio malých úvazků. Několik různých brigád, dohod, a pracovních smluv. Krom svých neúspěšných projektů jsem tak pracoval v Lanovém centru Proud, jezdil na adaptační kurzy pro střední školy, dělal teambuildingové akce a pracoval na projektu Olomoucké univerzity. Bavilo mě to. Bylo príma střídat jednotlivé lokace, jednotlivé pracovní náplně. Byl jsem většinu času venku, hýbal se a v práci mě to povětšinou bavilo. Tak jako Cimrman foukal tabákový dým do vody, aby zjistil, že tím zlato nevznikne, i já jsem tuto slepou uličku musel prozkoumat, abych zjistil, že portfolio malých úvazků znamená, že má člověk hrozně málo času a k tomu i hrozně málo peněz a že tudy to dále nepůjde.

Platí, že se chci i nadále snažit hledat, vymýšlet a zkoušet zařídit si život tak, abych nebyl závislý na kancelářské práci, nebo abych nemusel dělat práci, kterou dělat nechci, která mě bude štvát, nebyla by morální, nebo bych se za ni z jiného důvodu styděl. Jen to teď bude těžší. A uvidíme, co budu říkat, až poprvé vysypu celý obsah své peněženky v drogerii.

Co se stalo a stát se nemělo?
Jako každý rok jsem se dopustil výroků nebo akcí, které mě mrzely. Člověk někdy něco řekne, udělá anebo neudělá a nedomyslí, co tím udělá okolo sebe. Nebo nedomyslí reakci, vyznění, kontext… A mně se to prostě pořád stává až příliš často. Prošel jsem také několika zkouškami, ve kterých byl v protikladu můj osobní prospěch a obecné principy mravnosti. A ne ve všech jsem obstál bez ztráty kytičky. Z toho vyplynulo jedno ze čtyřech novoročních předsevzetí, která jsem si vetknul pro rok 2015. To největší, nejtěžší a nejnaivnější. Když už máme plnou pusu Havla a principů, bylo by dobré je žít plně a cele. Ne jen z části a ne jen někdy.

Na druhou stranu jsem po delším čase opět cítil pocit křivdy. Ublížený pocit. Určitou marnost a paralýzu, kterou jsem si sám nezpůsobil. Anebo nevědomky. A ačkoliv se nyní všichni zúčastnění tváříme, že je to všechno v pohodě, tak u mě není. U mě to není v pohodě, ale budu dál mlčet a dál se usmívat, protože se bojím toho, co by se dělo, kdybych přestal.

Co dál? 
Celý rok jsem pravidelně chodil na hodiny banja. Pořád o sobě neříkám, že umím hrát, ale náhodný kolemjdoucí by mohl získat pocit, že už jsem to někdy v ruce měl. | Jakýmsi zázrakem jsme se ocitli na sokolském plese, kde mi přišlo jako dobrý nápad zúčastnit se soutěže ve šplhu. Kupodivu jsem si neudělal ostudu. | Byl jsem na výjezdu činovníků našeho skautského střediska v Kovářově. | Přestěhoval jsem se a zapouštím kořeny. | Šli jsme na Matějskou a já vlezl na ty obludnosti, na které každý rok koukám, abych na ně už nemusel koukat. | Byli jsme na víkendu v Malovicích, jezdili na kole, byli v hospodě, kde hrály tři akordeony, a zažili krupobití. | Byli jsme výletě na Světlíku. Založil jsem skautskou družinu, která může být pokračovatelem Osmičky a přiblížil se tak splnění dávného slibu. | Byli jsme na Trampských Pikovicích a nestačil jsem se divit. | Po milionté jsme jeli Vltavu od Vyššího brodu. Díky flotile a díky počasí jsme na vodě strávili všeho všudy jeden den. | Na táboře jsem požádal Zdeňku o ruku a ona se usmála. | Byli jsme na Shakespearovi na letních slavnostech. | Strávili jsme prodloužený víkend v podnikové chatě v Krkonoších. Sbírali jsme borůvky, pili kafe na sluníčku na zápraží a bylo dobře. | Byli jsme na vandru po Lužických horách, spali v lesním divadle, na nejkrásnější louce a na lamí farmě jsme se smáli lamě s osmdesátkovou čupřinou. | Byli jsme na Pacovském poledníku. | Jen ve dvou jsme jeli Ohři a zažili jsme, jaké to je, když posádka nemusí čekat na flotilu. V půl deváté jsme byli na úplně prázdné řece a viděli několik Ledňáčků. | Pořídili jsme si pejska. | Byl jsem na minivandru s málem-švagrovou kde jsem zjistil, že pejsek je nezničitelný, že se nebojí bouřky. A že když je mokrý, tak smrdí jako mokrý pes. | Navštívili jsme představení Kdo je tady ředitel? ve Švandově divadle. | Zdeňka přišla, kousala se do rtu a musela mi něco říct. Trochu jsme proto tu svatbu urychlili... | Vzali jsme se a měli tu nejlepší svatbu na světě. Kamarádi vyslyšeli mé přání a rozlučka se obešla bez striptýzu. Zato je na mou počest pojmenovaný bar – U Ženáče! | Náš honeymoon jsme strávili v Krušných horách. | Byli jsme ve Státní opeře na Lazebníku Sevillském. | Vyrazil jsem s bratrem na listopadový vandr a prošel Židovu strouhu. | Pořídil jsem auto a po letech jsem zase sednul za volant a s tichou podporou ze sedadla spolujezdce jsem se znovu naučil řídit. | Viděl jsem film Frajer Luke a prohlašuji ho za svůj zamilovaný a osudový | Strávili jsme společné Vánoce. Silvestr jsme pak po dohodě strávili každý jinde. Já byl U Ženáče.

Náš oddíl má ke konci roku 28 dětských členů, kteří se scházejí ve třech družinách. Pořádali jsme šestnáctidenní letní tábor, dvanáct výprav a několik dalších víkendových akcí.

Co se chystá v roce 2015? 
Inu – budu vyvažovat. V březnu nastupuju na plný úvazek. V dubnu čekáme přírůstek a v tom samém dubnu budu spouštět další Pokus, který má snad šanci. A dál? Uvidíme… čeká mě tolik křižovatek, že na konec cesty nevidím.

Resumé
Bavil jsem se letos s kamarádem Chrisem. Povídali jsme si o životě, o vesmíru a tak. A ten mi řekl: "Pro štěstí v životě potřebuješ vyřešit tři velký problémy. Musíš najít odpověď na otázku, kdo jsi a kdo chceš být. Dál musíš najít někoho, s kým chceš život strávit. A za třetí vymyslet, jak si vydělat na střechu, na teplo a na chleba. Ty máš dva problémy ze tří vyřešený! A chybí ti jenom ty prachy. Jsi klikař kámo."



A je to tak. Jsem klikař. Ale ty prachy vyřešit musím.


neděle 12. ledna 2014

Můj rok 2013

Protože jsem byl ve finále moc rád, že jsem svoje loňské bilancování napsal, i proto, že jsem se k němu rád a celkem často vracel, řekl jsem si, že letos to udělám znovu. A hned zkraje musím říct, že loni mi to psaní přišlo o dost jednodušší.  Přitom se roce 2013 už nedá mluvit o tom, že žádné zlomy, ani tituly nepřišly. Ony totiž přišly. V dubnu jsem se odstěhoval z Vinohrad zpátky do Petrovic, ukončil jsem školu a konečně tal získal, který mohu se sebeuspokojením nepoužívat. Vyzkoušel jsem si různá zaměstnání, dvakrát zvětšil oddíl, začal vymýšlet podnikání, našel jsem někoho, s kým věřím ve společný život a chystám další stěhování.
Zkrátka samá pozitiva a sociální jistoty. Povětšinou dobré věci. Přesto mám pořád z nějakého důvodu pocit, že zejména v druhé polovině roku, mohly jít věci rychleji. I když se v roce 20013 dařilo, stejně si říkám, že v tom dalším se budu pokoušet více práskat do koní. Není vždycky snadné mít velké cíle. Na druhou stranu to že je člověk má, mu dává určitou jistotu a pocit kontroly. To, že jsou čisté mu pro změnu přináší lehkost a radost. A když se k tomu ke všemu ještě člověk z větší části odnaučí očekávat za svou práci uznání - to přináší pocit svobody navrch.

Dokončil jsem školu
Škola mi hodně lajnovala život hlavně v první polovině roku. A zdaleka nešlo o nějaký stres ze státnic. Na státnice jsem se učil o něco méně než na maturitu a měl jsem z nich rozhodně o poznání menší stres. Pořád to vidím tak, že neudělat státnice je přeci jen mnohem menší problém a mnohem menší ostuda nežli neudělat maturitu. Připouštím, že býti medikem a chystat se na státnice na medině, asi bych to vnímal jinak. Ale já jsem medikem nebyl.
Státnice problém nebyly. To co problém byl a co mě dost sráželo, byla moje bakalářka. Když jsem si vybíral téma, velice pečlivě jsem přemýšlel, jak bych mohl psát o něčem, co by mě bavilo a co by někomu třeba mohlo být opravdu užitečné. Dokonce se mi povedlo i zapsat téma, u kterého jsem věřil, že se to podaří.

Pak se ale ukázalo, co jsem tušil již předem. Akademické psaní prostě není a nikdy nebude mojí oblíbenou činností, kterou bych volil jako náplň dlouhých večerů u hořícího krbu. Ty, kteří již za sebou psaní nějaké akademické práce mají, jistě nebudou překvapeni, když řeknu, že ve finále mě psaní nebavilo, že postupně se rýsující výsledná podoba práce nebyla ve finále užitečná nikomu a ničemu, že jsem se za její výslednou podobu styděl až k podrážkám bot a že jsem seriózně pochyboval o tom, zda něco takového mohu odevzdat a nepropadnout se přitom hanbou do země. Každopádně jsem ji tak odevzdal. Silnější než moje hrdost, silnější než má nechuť vypouštět do světa nekvalitní, nebo nehotové výstupy, byla čirá hrůza z toho, že bych musel být na škole byť jen o jediný semestr déle, nežli bylo nezbytně nutné. Chtěl jsem pryč. Chtěl jsem jít dál. O krok dál.
Obhájil jsem za bé, státnice zrovna tak za bé. A tak jsem tedy dostal papír, s tím papírem jsem se prosím ještě vyfotil a mohl jsem učinit vytoužený krok.

Omezoval jsem skauting
Loni jsem psal o tom, že se chystám zapojovat se ve skautingu už jen na úrovni oddílu a střediska. Své přání jsem nenaplnil stoprocentně, protože dva projekty se mnou pořád ještě vlečou, ale krom nich a krom bez rozmýšlení odkývaného mediálního krytí Strašidel už nikde nefiguruji. Pocvičil jsem se přitom ve zdvořilém odmítání, protože pár nabídek přitom přišlo. Média na Jamboree, Krajská rada, Výchovné odbory… K tomu musím jen konstatovat, že za každou z nabídek děkuji a každé jsem si moc vážil. Jen jsem byl pokaždé zas a znovu překvapený. Kde se bere ta důvěra?... Čím to?...
Takže zpět. Teď jsem hrdý vůdce oddílu a mám v plánu jím být alespoň do roku 2016. Vedle toho jsem byl jako součást jediné kandidující dvojice zvolen zástupcem vedoucího střediska. V tom se tedy zatím trochu plácám a zatím je to tak trochu boj, ale funkční období končí také 2016. Do té doby se toho může dít hodně

Někoho jsem potkal
eom

Flákal jsem se
Když se mě někdo v minulém roce někdo zeptal, dost obtížně jsem hledal odpověď na otázku: „Co teď vlastně děláš“. Ten stav vlastně trvá dosud. Odpověď je těžká. Kdybych řekl, že podnikám, nebyla by to pravda. A odpověď, že vymýšlím podnikání většinu lidí plně neuspokojí.  
Jednu věc jsem si letos dokázal pojmenovat. Špatně umím pracovat pod někým. A to proto, že neumím hledat balanc mezi snahou naplnit něčí očekávání na jedné straně a samostatnou proaktivitou na straně druhé. Nerad dělám chyby, ze kterých bych se měl někomu zodpovídat. K tomu, abych mohl pracovat s někým, potřebuji přesně a konkrétně znát veškeré plány, cíle a záměry o které se máme společně snažit. Pokud to nemám, trpím jak já, tak můj šéf. To jsem měl letos šanci si vyzkoušet. A můj šéf taky.
Já raději dělám chyby, za které se zodpovídám sobě. A tak jsem si řekl, že udělám vše proto, abych byl svým šéfem já sám. Protože když udělám chybu, platím za ní jen já a ne někdo jiný. Protože si můžu dovolit pustit se do šíleností, kterým věřím. A protože vím, o co se snažím a kam mířím.
Takže znovu. Nedělám nic. Vedu si tak pěkně oddíl, přicmrndávám na středisku a píšu na všechny možné strany něco-vpřed-popichující mejly, návrhy, náměty, nápady. Hraju si/učím se všelicos… Prostě jsem spokojený nezaměstnaný. Ale flákám se? Myslím, že ne. Přesto – o tom, zda byla druhá polovina uplynulého roku využitá dobře, rozhodnou nejspíš až první měsíce roku tohoto. Věci se totiž začnou spouštět, dít se naostro. A pak se uvidí, jestli fungují, nebo nefungují. Jsem totiž nohama na zemi a připouštím si obě varianty.

Co dál?
Mediálně jsem zajišťoval Prahu plnou strašidel, s neuspokojivým výsledkem jednoho (!) rozhovoru pro televizi. Letos to dělám znovu, tak doufám, že vykážu lepší výsledky. | Byl jsem jako instruktor na komerčním teambuildingovém kurzu na Šumavě | Dlouze jsem lomil rukama nad psaním bakalářky, za jejíž výslednou podobu se stydím až do podrážek bot | Odstěhoval jsem se z Vinohradské třídy zpět k mamince a po zbytek roku hledal cestu pryč | Podruhé jsem vyhrál Spálovského Drsoně, protože jsem byl jediný, kdo přijel na soutěž s úmyslem soutěžit. Rozhodl se, že potřetí už nepojedu. | Zapsal jsem se do registru dárců kostní dřeně. | Pomáhal jsem připravovat svatbu a moc rád jsem se stal jejím hostem. Hrál u ohně s houslemi a akordeónem | Vyrazil jsem s Eddiem na vandr na Roverky hledat kempy a hromadu jich našel. | Složil jsem státnice, získal papír a vyfotil se s ním | Poprvé jsem jel Týnec – Pikovice, když to teklo. A byl jsem překvapený, že to nebyla hračka. | Pořádal jsem čtrnáctidenní tábor pro oddíl. Měli jsme velké štěstí, skvělé počasí a super tým lidí. I když se mohlo tolik věcí pokazit a tolik věcí bylo nepřipravených, byl to nejlepší tábor, který jsem kdy dělal | Byl jsem čtrnáct dní na příměstských táborech na křížku a tedy jsem pracoval s dětmi čtyři týdny v kuse | Strávil jsem čtrnáct dní v Norsku. Perfektně promokl, brodil ledovcovou řeku a uvědomil si, že mám doma Amazonku | Jel jsem na vodu s Prdelí. Ztratil karty, udělal jednu ostudu, utratil všechny peníze a jel domů. | Pracoval jsem jako instruktor adaptačních kurzů pro střední školy | Jel jsem na koncert na Pacovský poledník a uvědomil si, že jakkoliv toho Nohavicu nemám rád, tak ho mám vlastně docela rád. | Těžce jsem se zkoušel, zda budu zásadový i ve chvíli, kdy se mi to ani trochu nehodí. A díky podpoře lidí okolo sebe, jsem to zvládl. | Byl jsem na párty na Sychrově, poznal rodinu Raichovic a hrál až do svítání | Nechal jsem se zvolit jako zástupce vůdce střediska. A pochyboval o správnosti rozhodnutí. | Byl jsem na vandru v Železných horách | Sjel jsem Botič v rámci podzimní akce Rio Botičo a projel tunelem až do Vltavy| Pět týdnů jsem pracoval na předvolební kampani Strany zelených | Byl jsem na čtyřdenní škole Oldtime hraní na pětistrunné Banjo a s hrdostí přijímám přízvisko retrista | Byl jsem na Chatrči s Prdisem |  Byl obviněn z nedržení daného slibu a připustil jsem si, že už nevím jak jednat, aby bylo všechno v pořádku. | Strávil pět dní v jarním počasí na horách a hrál. Chodil jsem skoro každý týden na hodiny banja, učil se noty.Vedle toho jsem s oddílem pořádal dvanáct akcí pro oddíl, dvakrát jej zvětšil a přibral nové lidi do jeho vedení. Rozhodl se o svém dalším směřování a začal vymýšlet svoje živobytí.

 A co se tedy chystá v roce 2014?                                  
Inu, v únoru či březnu bych se měl znovu stěhovat. Mám v úmyslu stát se živnostníkem, pokusím se spustit dva nebo tři projekty, které mají potenciál být výdělečnými. A když nebudou, vymyslet další. Kdy jindy, když ne teď?

Resumé
Jsem spokojený, mám kam růst, nestydím se za to kdo jsem a co jsem. Přeju dobrý rok!

Tak tedy – držte palce.