Můj rok 2017

Tak je zase jednou čas udělat nějaké to shrnutí roku právě uplynulého. Roky 2015 a 2016 jsem vynechal. Respektive nevynechal, ale z dobrých důvodů je nezveřejnil. Takže vás po třech letech zase jednou vítám u čtení. Rok 2017 byl v každém případě jeden z těch zlomových. Rozhodně jeden z hodně důležitých. Hodně jsme riskovali, sáhli si dost hluboko, drápali se zpátky.

Rodina, roveři a práce

Mám rodinu. Skvělou ženu, úžasnou dcerku a chlupatého psa. To byla pochopitelně náplň číslo jedna. A dokud jsou děti malé, do značné míry určují, jak bude váš život vypadat. Neznamená to, že se nedá jet na hory, stanovat, jet na vodu – to všechno jde. Ale jde to jinak. Uspávat se musí, vyjednávat se musí. Třicetikilometrové procházky se zkracují na tříkilometrové. Namísto prohlídky dělostřelecké tvrze vyrazíte spíš do Pradědova dětského muzea, na čůrání stavíte, co půl hodiny a vůbec… 

Je to prostě dlouhodobý projekt s předdefinovanými fázemi. Člověk se klidně může snažit být proaktivní, ale jde to jen vocaď pocaď. Zkrátka projekt rodina pokračoval i v roce 2017 podle plánu z roku 2015 a my jsme se v rámci možností snažili žít  život, jaký máme rádi. Na hory jsme jezdili, na Matějský jsme byli, na Šumavě, v Jeseníkách, v Krkonoších, v Jizerkách v Lužickejch – všechno dobrý. 

Nezanevřel jsem ani na svojí druhou rodinu. Po celý rok 2017 jsem byl aktivním členem roverského kmene Marná snaha. Marná snaha je pro mě něco, jako splněný sen. Sen o kmeni, který jsem nikdy neměl. Trochu doháním to, co jsem nezažil v ten pravý čas, ale o to víc si to užívám. 

Takže jsme se s Marnou snahou vydali na bobovací výpravu, hráli jsme divadlo, zdolali jsme Ještěd, o březnové půlnoci jsme stavěli TeePee, vyrazili na retro vandrs USárnama, naučili se stavět absurdní stavby z kosočtvercových celt a zazářili s nimi na Obroku, i jinde a ještě jinde. Uspořádali jsme echt roverskej tábor, měli houpací latrínu, náhodnou kukuřici uprostřed náměstíčka a vůbec. Jeli jsme na tradiční výpravu a okořenili ji průlezem štol a konečně pořádným lezením. Jeli jsme na Korbo a provozovali střelnici, otročili na nové kmenové základně, byli v galerii, jeli na Moravu a roztlačovali dodávku na dálnici. A i když se zdá, že je toho dost, tak to vlastně ani zdaleka není všechno. Lidi díky – jste boží.

No a pochopitelně jsem se po celou dobu se střídavými úspěchy snažil, aby doma bylo teplo a nebyl doma hlad. Jenže vždycky když už to bylo, tak jako bychom postoupili do dalšího levelu. 

Další levely?

Level 5. No – už do nového roku jsme vstupovali s vědomím toho, že nás bude zase o jednoho víc. Věděli jsme, že přibližně v polovině prázdnin už budeme plnohodnotně: „Táta s mámou, děti, pes.“ Johanka se narodila v Srpnu a všechno dobře dopadlo. 

Level 6. Vždycky jsme chtěli mít chalupu. Člověk ví, že je to hlavně práce. Že se tím připoutá na jedno místo a stane se mu otrokem. I my jsme to věděli. A stejně. Vždycky jsme chtěli mít chalupu. No, takže takhle… V červnu, jsme se stali kastelány nové základny. Není vyloženě naše. Ale máme jí v užívání, máme jí v péči a budeme ji tak mít minimálně ještě několik let. Už teď po půl roce víme, že to je další splněný sen a noční můra zároveň. Že to není projekt na jedno léto, ale nové místo, které si na nás dělá nároky a které nás chce pohltit. A moc se na to těšíme.
Základna se jmenuje Šikmá plocha a původ jména je možné vysvětlit nejméně třemi stejně trefnými způsoby.

Level 7. V září jsem opustil svou jistotu stálého zaměstnání, abych se po tříletém vedlejšáku stal plnoúvazkovým finančním poradcem. I když bych to nikdy neřekl, je to práce která mi dělá radost, která zlepšuje životy a za kterou nemám nejmenší důvod se stydět. A vy dobře víte, jak to mám s hodnotovými soudy.
Vůbec mě nebaví ta ostražitá opatrnost, se kterou se díky tomu setkávám, ale rozumím jí. Lidé se napoprvé diví, napodruhé vysílají nenápadné testovací signály a pak si najednou volají o pomoc. Začínají ke mě chodit i kamarádi klientů, které přímo neznám, takže to je na dobré cestě. Vyhráno ovšem pořád není - přeci jenom musím překonávat celkem velké bariéry.

Level 8 byl jen planý poplach. 

Resumé

Posledních několik let se ze všeho nejvíc ve svým životě bojím stagnace. Pořád potřebuju dělat nějaké velké kroky. Potřebuju mít pocit, že se něco děje, že se něco mění a něco někam posouvá.

Letos mám trochu strach, jestli jsme to nepřehnali. Ale víte co... 

To je právě ta frajeřina - nemít na to. 

(Ten film si fakt pusťte.)