Zápisky z pomalého života

Když jsme se v polovině března chystali, že se s rodinkou vydáme na Šikmou plochu, nemluvili jsme o tom, že bychom tam snad měli být déle, nežli na víkend. Nepadlo o tom ani slovo, ale oba jsme balili o něco důkladněji. Důkladněji jsme probrali ledničku. Ponožky jsme nebrali dvoje, ale sedmery a já jsem potají do kufru auta přihazoval pětikilové pytle rýže a těstovin, které jsem si odvezl jakožto kořist z události, která nepochybně brzy vstoupí do dějin pod názvem „Bitva u Makra“.

Když pak v sobotu Agrofert vyhlásil zákaz volného pohybu osob, přemýšleli jsme, jestli naše volba – upřednostnit uvíznutí venku před uvíznutím vevnitř byla prozíravá. S odstupem měsíců, během kterých jsme poznali další vývoj to je pochopitelně úsměvné, ale vzpomeňte si, jak jste se v ten moment cítili. V nové, bezprecedentní situaci, bez informací a na pozadí změny celonárodní nálady, která právě procházela přechodem ze stádia popírání do stádia paniky.

První týden jsme tu žili v ambivalentních pocitech. Rádi, že jsme pryč, rádi, že nemusíme na obličeji nosit ty mokré hadry, ale pořád v nejistotě, zda děláme dobře a jak bychom se vlastně měli chovat.

Teď už jsme tu dlouho. Nedělal jsem si čárky na zeď, takže přesně nevím jak dlouho. Tipoval bych tak šest týdnů, ale myslím, že o šesti týdnech mluvím už několik týdnů. Prostě nevím. Za tu dobu jsme se tu zabydleli. Ze stavu dočasného pobytu jsme se dostali do stavu, kdy tady prostě bydlíme. Zajeli jsme režim a přizpůsobili se nové životní realitě. Dost tomu pomohlo, když přestalo mrznout a začalo se dát být venku. Ale zrovna tak tomu pomohl čas. Žijeme tu teď něco, co by klidně mohlo být mokrým snem některého z koučů životního stylu, lektorů work-life balance anebo zenového mistra. Určitě by se to mohlo jmenovat třeba… Slow life, nebo tak něco.

Je to štěstím zvenku, nebo je to naše zásluha?

Jsme tu uklizení, nedoléhá na nás každodenní atmosféra městských ulic. Žijeme tu stranou, v klidu a vlastně v pohodě. Protože jsme měli tu možnost. Máme k dispozici dům na samotě. Máme tu několik desítek tisíc čtverečních metrů, po kterých se můžeme pohybovat, aniž bychom kohokoliv potkali. Děti už jsou relativně velké, takže je můžeme vypustit do nejbližšího okolí a maximálně je dvakrát za den převléknout do suchého oblečení. Zdenička jakožto učitelka pracuje na dálku. Mne jakožto živnostníka k nějakým pravidelným docházkám kamkoliv také nemá kdo jak nutit a většinu práce dokážu v klidu vyřídit ze svého wood-office. Zprávy si pustíme jen jednou za pár dní, abychom věděli co je nového, ale odstřihli jsme se od nepřetržitého informačního proudu

Nepíšu to proto, abych se chlubil. Jen přemýšlím, nakolik je to naše zásluha. Situace nás zasáhla citelně, ale máme štěstí, protože i když jsme díky ní změnili způsob života, tak nás nezlikvidovala a vlastně nás ani nijak neohrožuje.. Zdenička učí na dálku. Má vlastně více práce, než když docházela do školy, ale o práci nepřišla. Já jsem pocítil propad poptávky a ochoty lidí věci řešit, ale ani můj obchod se nezastavil úplně, nehledě na to, že jiné příležitosti se zase otevřely.

Na druhou stranu žijeme v podmínkách, které jsou pro významnou část dnešního městského obyvatelstva daleko za hranicí komfortu. Sdílíme společnou střechu i spižírnu s párečkem myšek, máme jednu místnost na vaření, druhou na spaní, vstáváme do zimy a zatápíme, hlídáme množství zapnutých spotřebičů, aby nelétaly pojistky. Ob den řežeme a štípeme dřívi… On to není žádný hardcore, ale oproti pražskému bytu to rozdíl je. A my nejen, že tu dokážeme být, my tu dokážeme žít. A to celkem spokojeně.

Jsme v naprosté pohodě a máme se tu dobře. Zároveň si ale představuji tu nekonečnou paletu situací, ve kterých se nacházejí jiní lidé po republice a po světě. Vidím bezdětné páry, programátory a markeťáky, jejichž život se prakticky nezměnil. Vidím rodiny s dětmi, které měly možnost odjet a měly kam. Vidím ale i rodiny s dětmi, které tu možnost neměly. Rodiny, které byly týdny zavřeny ve svých bytech jako v ponorce. Staré lidi, kteří přišli o poslední kontakt s okolním světem. Rodiny, které přišly o živobytí. Podnikatele, kterým z fungujících provozů s milionovými obraty nezůstal nic, než dluhy na sociálním pojištění. Rodiny, kterým se stalo úplně všechno. Zavřené školy, vyhazov, babička… A do toho si občas vzpomenu, že na světě bylo dost problémů i před tím. Jenže ty tisíce exekucí, tisíce dětí v uprchlických táborech, války na hranicích Evropy i války mimo Evropu nezmizely. Pořád tu jsou, jen se na ně zapomnělo. Nehledě na to, že v pozadí, jen mnohem pomaleji a bez dramatických nočních zasedání vlád a videokonferencí premiérů prodoutnává problém, který naše životy patrně promění ještě mnohem víc a a rozhodně mnohem trvaleji, než tahle roztomilá chorůbka.

My jsme v pohodě. Máme kde být, umíme tu žít a máme se tu dobře. Ale nakolik je to naše zásluha? Nakolik je to štěstí? Je to vůbec fér?

Teta Kateřina měla pravdu

Všechno zlé, je pro něco dobré. Otřepané úsloví. Vlastně se vždycky cítím až trochu trapně, když ho někde chci použít. Připadám si u toho, jako teta Kateřina. Ale co naplat… ta pravda je hlubší, než si po většinu času uvědomujeme.

Určitě jste četli někerý z článků, které moudře poukazují na to, že nějaká pandemická virová nákaza byla asi nevyhnutelná a že to co přišlo, je vlastně vlastně jedna z těch nejlepších možností – virus je extrémně nakažlivý, ale zároveň (odpusťte) nijak extra smrtící. Jako by tu byl hlavně proto, aby nás probudil, aby nám připomenul naši zranitelnost, aby nám dal možnost znovu promyslet co je důležité a některé ze svých hodnot přehodnotit.

Virus není tak zlý, abychom z něj museli mít panickou hrůzu. Ale způsobil dostatečné haló, abychom si mohli uvědomit, jak moc jsme zranitelní. Abychom si uvědomili na kolika lidech jsme zvyklí být závislí. Připomenout, že mít doma zásoby na pár týdnů je vlastně fajn. Ukázat, že nemusíme nakupovat každý den, ale že se nákupy dají plánovat. Ukázat, že se doma dá docela normálně vařit a že četnost našich návštěv restaurací je jen věcí marnotratného zvyku. Řada z nás teď dva měsíce krom potravin nic nenakupovala a tak možná zjistila, že vlastně nic nepotřebuje, protože doma všechno je... A asi to nejdůležitější je, že hromada lidí poznala, co to doopravdy znamená být doma, trávit čas s rodinou a žít pomalu.

Zápisky z pomalého života

Jsme tu a žijeme pomalu. Každý máme svojí práci, snažíme se nějak vystřídat, abychom ji oba zvládali a to nám hromadu hodin zabere. Musíme topit, vařit, nakupovat. Jenže i přesto, zbývá čas na život. Zbývá čas na dlouhou snídani, na společné kafíčko po obědě a na společné večery u jednoho stolu. Na čtení, kreslení a hraní s dětmi, na bojovky, na ohníčky. Na malování křídou a skákání panáka. Je to zázrak, že to najednou jde? Není to žádný zázrak – zkrátka odpadly veškeré obvyklé pravidelné aktivity.  Den má 24 hodin a ty se nyní dělí mezi práci, spánek a život. Nejdřív z lenosti, nyní už záměrně, jsem si z kalendáře neodstranil pravidelně se opakující události. A tak mi telefon pořád pípá a hlásí mi, že už mám běžet vyzvednout Johanku ze školky, odvést Ronju do sokola, běžet na roverskou schůzku, běžet na střediskovou radu, jet na noční, jet domů hlídat, aby mohla Zdenička na cvičení, na doučování. Pondělí, sokol, Dandové. Úterý, keramika, cvičení, roveři, noční. Středa… Telefon s google kalendářem si té změny ještě nevšiml. Ale my teď méně běháme. Méně toho děláme a o dost toho přicházíme. Ale dost jsme toho získali. Chtěli bychom to tak napořád? Asi ne. Ale je to špatný? Ne, to není. Je dobré si to vyzkoušet? Rozhodně.  Všechno zlé je pro něco dobré. A tohle je to dobré.

Jsme tu dlouho a tak jsme začali vnímat věci, kterých si za víkend nevšimneme. 

• Víme v kolik hodin začíná svítit sluníčko ke studni a víme, v kolik se dostane na zápraží.
• Vypozorovali jsme, že sova od sovího posedu houká jen za určitého počasí.
• Werich lhal, listí z dubu opadává. Na konci dubna.
• Všechny zvyky dávají větší smysl, když jsou zasazeny do prostředí, kam patří a do plynulosti života. Obstarání proutků na pomlázku není nepříjemným projektem, ale příjemnou odpolední procházkou. Barvení vajíček v cibulových slupkách s otisky lístků toho, co zrovna roste je ta nejsamozřejmější věc na světě, zrovna tak jako výprava za kopřivami do nádivky.
• Na smysl některých zvyků jsme si přišli sami. Třeba jsme pochopili proč se na škaredou středu vymetají komíny. My jsme na škaredou středu komín nevymetli a ten se nám připomenul o tři středy později.
• Některé činnosti, které v Praze stojí čas, tady žádný čas nestojí. Nabrousit sekeru nebo si zašít kalhoty, to jsou všechno věci, které teď člověk prostě udělá. Tak nějak třeba teď, protože se mu zrovna teď chce.
• Začali jsme si všímat, že mravenci svoje mraveniště nestaví, ale neustále ho přestavují. Otevírají a zavírají průduchy podle počasí. Začínáme pokusy s predikcí počasí podle podoby mraveniště.
• Zatímco když někam přijedete na víkend, všimnete si v jaké fázi JE měsíc. Tady si všímáme, jak měsíc fázemi PROCHÁZÍ. Všímáme si, jak byla v noci větší tma a vidíme, že za dobu našeho pobytu měsíc už podruhé dorůstá.
• Několik týdnů jsme pozorovali třešeň a čekali, kdy rozkvete. Zatímco v Praze bývají třešně na konci dubna už odkvetlé, tady rozkvetla právě včas. Vidíme které stromy začaly kvést dříve a které později. 
• Všimli jsme si, že šišky nerostou zelené, ale fialové. Všimli jsme si, jak naše tři rybízy kvetou čtrnáct dní od sebe.  
• Vidíme, jak roste tráva. Přijeli jsme na konci zimy, teď je hluboké jaro. Vidíme, jak byla tráva zelenější tam, kam teče voda z kuchyně. Včera zapršelo a tráva je vidět růst pouhým okem.

Byla by škoda, nic si z toho nevzít

Nemyslím si, že podobnou příležitost ke zpomalení a ke zklidnění dostal každý. Vlastně vím, že to tak není. Ale my jsme tu příležitost dostali. A pořád jí máme. A vy možná také. Příležitost zpomalit, uklidit ve svých příbytcích, životech a možná i srdcích. Promyslet, jestli není čas na změnu. Čehokoliv. Uvědomit si, co všechno nepotřebujeme. Za co všechno můžeme být vděční. Naučit se být šťastní.