Můj rok 2018

Nepřehnali jsme to? 

„Posledních několik let se ze všeho nejvíc ve svým životě bojím stagnace. Pořád potřebuju dělat nějaké velké kroky. Potřebuju mít pocit, že se něco děje, že se něco mění a něco někam posouvá. Teď mám trochu strach, jestli jsme to nepřehnali.“

To jsou slova, kterými jsem končil hodnocení roku 2017. Teď, v čase kdy píšu hodnocení roku 2018 už mohu bezpečně a s naprostou jistotou potvrdit, že ano. Že jsme to skutečně poněkud přehnali.

Na rok 2018 jsme toho měli naloženo opravdu dost. Poprvé jsme rok zahajovali jako čtyřčlenná rodina. Byl to první rok, který jsme zahajovali jako kasteláni Šikmé plochy, která se ukázala být ještě v horším stavu, než jsme doufali. Byl to rok, který jsme zahajovali s minimální finanční rezervou (protože tu jsme loni skoro celou naházeli právě do Šikmé plochy), ale zato prakticky bez jistých příjmů, protože dva učitelské úvazky se v minulém roce proměnily na celkem jednu rodičovskou dovolenou a jeden nepravidelný příjem neformálního a neloupeživého finančního poradce.

Když jeden zastíní vše

Pokud jde o náš život, dělali jsme toho vcelku dost. Tedy, nejeli jsme na Kapverdy, nechodili jsme po Mallorce, neskákali jsme padákem a neúčastnili se extrémních závodů. Proč bychom to taky dělali, když ani jeden z nás nemá Instagram. V porovnání s sociálním obrazem průměrných třicátníků to tedy vypadalo dost nudně. Ale nenudili jsme se. Snažili jsme se jezdit na výlety. Ronja začala chodit do školky. Snažili jsme se dát Šikmou plochu co nejvíc do kupy. Organizovali jsme Střediskovou výpravu pro sto lidí. Převzal jsem další roverský kmen, s Marnou snahou jsme provedli absolutně nezapomenutelnou expedici (1; 2; 3; 4; 5; 6...). Přesto pro mě letos byla hlavní a největší starostí snaha o to, abychom měli z čeho poplatit účty, což se navíc nedařilo vždycky. Leželo mi to v hlavě v každém jednom momentě roku. Jako kámen na srdci, které všechny ostatní problémy i radosti činí marginální a v mlze.

Když jsme se pustili do všech těch velkých projektů, přijali jsme velká rizika. Těch rizik jsme si byli vědomi, rozuměli jsme jim. I přesto jsme se do toho všeho pustili. Zejména díky tomu, že kolem nás existovala celkem bytelná záchranná síť, která nám vyjadřovala podporu. Skočte, kdyžtak vás chytíme. Bez všech těch lidí okolo, by to nebylo dobrodružství, ale nerozum hraničící se šílenstvím. Dnes v rámci hodnocení musím konstatovat, že bez pomoci bychom to nezvládli a bez záchranné sítě bychom se dostali do setrsakramentskejch šlamastyk. Ani tak to nebylo nic moc. 

Můj poradenský byznys nešel tak dobře, jak jsem doufal, jak jsem si přál a jak jsem věřil. Ono to vlastně nešlo tak špatně, ale promítly se do toho dvě věci. Jednak ten fakt, že zvýšené pracovní úsilí a nasazení se na bankovním účtu projeví vždy s ohromnou prodlevou a zadruhé fakt, že jsem v dubnu měnil zázemí firmy, většinu práce jsem směřoval právě do tohoto procesu a několik měsíců jsem prakticky nedělal obchody, což citelně bolelo. 

Chodil jsem po světě zamračený s pocitem kamene na prsou, špatně se mi dýchalo. Akutní pocit  nedostatku byl tak tíživý, až mě to samotného překvapovalo. A to si ani nechci představovat, jak se cítí lidé v místech, kdy akutní nedostatek neznamená jen sem tam odepření něčeho dobrého, pěkného, nebo radostného, ale kde akutní nedostatek znamená opravdu hlad.  Ačkoliv jsme se reálné, hladové chudobě ani nepřiblížili a měli jsme ještě hodně daleko do beznaděje lidí v exekučních spirálách, byl ten pocit červených čísel neuvěřitelně intenzivní a absolutně mi v tu dobu proměnil perspektivu toho, co je a co není důležité. Měl-li jsem před touto zkušeností pocit, že řešíme nesmysly a žijeme si snad i nad poměry, teď mám pocit, že celý náš svět se utápí v dekadentním a nemorálním luxusu a že v kolotoči každodenního sobectví a osobních pseudoproblémů nemá většina z nás ani nejmenší tušení, co to doopravdy znamená mít potíže.

My jsme si zkrátka jen nekupovali věci, vynechávali jsme obídky a kafíčka a volili jsme nejlacinější varianty víkendových výletů. Nic tak dramatického – vlastně jsem se styděl, když jsem chtěl mluvit o svých trablech s vlastní maminkou a došlo mi, že to, co bych jí popisoval jako tu všudypřítomnou tíž byla její každodenní a každoroční realita. Že to, co je pro nás normální, je pořád luxus až to bolí. Přesto – necítil jsem se dobře a lehce. Chodil jsem se stínem na srdci.

Jsme z toho venku, snad

Teď už to vypadá, že jsme se z toho dostali. Slabší měsíce jsou vyváženy lepšími měsíci a suma sumárum, pokud si hlídáme rozpočty, můžeme si dovolit materiálně skromný a jednoduchý život a to i bez toho, abychom museli zažívat nějaké větší existenciální nejistoty.

Nejsem rád, že se finanční stránka věci stala středobodem posledních měsíců, ale to je nejspíš cena za všechny naše velké projekty. A vlastně ještě za něco.

Má to svoje výhody

Nejsem zaměstnanec. Netýkají se mě ony zaměstnanecké samozřejmosti. Například ta samozřejmost, že když je člověk nemocný, tak mu jde nemocenská. Nebo ta příjemně hřejivá jistota, že na účet v předem očekávatelný den přistane předem očekávatelná suma peněz. Ne. Někdy přijde mnoho, jindy nepřijde nic a většinou přijde tak půlka toho, co člověk čeká. Ale to všechno je cena za jinačí výhody. Tou hlavní výhodou pro mě je to, že nemám šéfa. Pracuji, kdy chci, nebo kdy potřebuju. Vím, proč dělám věci, co dělám. Nikdo mi nemluví do toho, jak mám jednat s klienty, nikdo mě nešikanuje za to, že klienty dost neždímu. Když chci, můžu zůstat doma, když je potřeba, můžu být s dětmi. Když se nám to hodí, udělám si víkend v týdnu a pracuji přes neděli. Zkrátka – i přes to, že většinou si za den těch osm hodin odpracuji, neexistuje žádný nine to five mikrocyklus. Z hospodských řečí se svými kamarády, kteří již zakotvili v korporátech jsem pochopil, že čistého času toho odpracuji opravdu asi tak nejvíc, ale cítím se svobodně, cítím se pánem svého času a cítím se tak dobře.

Pro letošek nic většího nechystáme.

Dvě děti pro tuhle chvíli asi spíš stačí, další barák si pod křídla brát nechceme, třetí kmen zakládat nehodlám. Brahmu Stvořitele podle všeho jednou musí vystřídat Višnu Udržovatel. A tak se chystám dál dávat do pořádku stavení Na Šikmé ploše a snažit se o to, aby stavení patřilo, sloužilo a dělalo radost co největšímu množství lidí. Dál se chystám existovat v rámci Marné snahy - nejlepšího roverského kmene na světě. Dál se chystám pracovat na tom, aby se roverský kmen Špatný nápad stal taky nejlepším kmenem na světě (klidně přece mohou být oba nejlepší na světě, proč by nemohly). Dál hodlám být mladý a nejlepší táta svých dvou holčiček.

Kde bych chtěl letos přidat?

Zaprvé bych chtěl, aby moje paní měla letos víc příležitostí být veselá, šťastná a radostná. Loni se mnou prošla hodně těžkými časy a nesla náš společný úděl statečně, bez stížností a bez výčitek. Byla trpělivá a silná. Snášela všechna příkoří a nepřestala ve mne věřit. Pokud byly loňským středobodem mého vesmíru červená čísla, letos by to měla být rozhodně ona. 

No a pochopitelně by mi neškodilo, kdybych měl o trochu více kšeftů, více klientů, více obchodů. Čísla už jsou celkem bezpečně černá, ale neškodilo by, kdybych se mohl méně věnovat vymýšlení, kde k obchodům přijít a namísto toho více času věnovat vymýšlení, jak nakombinovat hlídací babičky, abychom například mohli jít s paní do divadla a potom si společně dát jednu hřebíčkovou cigaretu na železničním mostě, tak jak jsme to dělávali.

Jak tomu můžete pomoci? No snadno. Buď mi dejte práci, nebo si svoje věci převeďte ke mně.

A co se tedy dělo?

Vstoupili jsme do roku 2018 jako čtyřčlenná rodina. Táta, máma, děti & pes. Dělali jsme kastelány rozpadající se chalupě Na Šikmé ploše. Okopávali jsme základy, odplísnili jsme jednu místnost, vymalovali, zalátali díry. Konali jsme dvě velké brigády a půjčili chalupu pěti skupinám rekreantů. Jsou vyklučené nálety, oživený padací most, postavená kadibudka a rozděláno několik dalších menších staveb.

S Marnou snahou jsme zavedli nový systém předávání řízení, čímž jsem se stal řadovým členem bez vůdčích pravomocí. I čtvrtý kmenový rok jsme drželi pravidelné schůzky každý týden a výpravy každý měsíc. Krom „obyčejných výprav“ jsme udělali i tradiční Vánočku, druhý ročník Retrovandru, druhý ročník naší účasti na Korbu. Fenomenálním způsobem se nám podařila letní auto-expedice do Jugošky (1; 2; 3; 4; 5; 6...). A i když ke konci roku přišel onen útlum, který jednou přijít musel a který běžně u kmenů přichází někdy druhé až třetí pololetí činnosti, mám za to, že jsme na ten vývoj dokázali dobře zareagovat a že má Marná snaha dobře našlápnuto aby se z roverského kmene stala celoživotní banda.

Protože s rovery je to príma, tak jsem v roce 2018 pro jistotu převzal vedení i druhého kmene, který volal o pomoc. Prosím – nestavím to tak, že jsem sestoupil z nebeské výšiny a začal něco zachraňovat – nikoliv. Kmen nefungoval, to je pravda – ale nefungoval, protože jsem ho blbě nadesignoval. Takže vlastně jen opravuji to, co jsem napoprvé blbě postavil. Druhý kmen se jmenuje Špatný nápad, z historických důvodů používá zkratku ODH a ve skautISu je rovněž z historických důvodů psaný jako Pracovní název.

No a z těch ostatních akcí by asi bylo fajn zmínit, že jsme jeli na Camelotí vodu, týden jsme na táboře blažili svou přítomností Lvíčata, Zdenička zvládla v létě i s dětmi dělat zdravotníka na neskautském táboře v Žabím údolí. Zorganizovali jsme Střediskový výjezd, zúčastnili se druhého ročníku rodinných Jarňáků na Šukačce na Šumavě & několikrát byli v Jeseníkách na Lhotě u Skákalů.

A popravdě? V těch Jeseníkách nám bylo asi tak nejlíp.