Můj rok 2013

Protože jsem byl ve finále moc rád, že jsem svoje loňské bilancování napsal, i proto, že jsem se k němu rád a celkem často vracel, řekl jsem si, že letos to udělám znovu. A hned zkraje musím říct, že loni mi to psaní přišlo o dost jednodušší.  Přitom se roce 2013 už nedá mluvit o tom, že žádné zlomy, ani tituly nepřišly. Ony totiž přišly. V dubnu jsem se odstěhoval z Vinohrad zpátky do Petrovic, ukončil jsem školu a konečně tal získal, který mohu se sebeuspokojením nepoužívat. Vyzkoušel jsem si různá zaměstnání, dvakrát zvětšil oddíl, začal vymýšlet podnikání, našel jsem někoho, s kým věřím ve společný život a chystám další stěhování.

Zkrátka samá pozitiva a sociální jistoty. Povětšinou dobré věci. Přesto mám pořád z nějakého důvodu pocit, že zejména v druhé polovině roku, mohly jít věci rychleji. I když se v roce 20013 dařilo, stejně si říkám, že v tom dalším se budu pokoušet více práskat do koní. Není vždycky snadné mít velké cíle. Na druhou stranu to že je člověk má, mu dává určitou jistotu a pocit kontroly. To, že jsou čisté mu pro změnu přináší lehkost a radost. A když se k tomu ke všemu ještě člověk z větší části odnaučí očekávat za svou práci uznání - to přináší pocit svobody navrch.

Dokončil jsem školu

Škola mi hodně lajnovala život hlavně v první polovině roku. A zdaleka nešlo o nějaký stres ze státnic. Na státnice jsem se učil o něco méně než na maturitu a měl jsem z nich rozhodně o poznání menší stres. Pořád to vidím tak, že neudělat státnice je přeci jen mnohem menší problém a mnohem menší ostuda nežli neudělat maturitu. Připouštím, že býti medikem a chystat se na státnice na medině, asi bych to vnímal jinak. Ale já jsem medikem nebyl.

Státnice problém nebyly. To co problém byl a co mě dost sráželo, byla moje bakalářka. Když jsem si vybíral téma, velice pečlivě jsem přemýšlel, jak bych mohl psát o něčem, co by mě bavilo a co by někomu třeba mohlo být opravdu užitečné. Dokonce se mi povedlo i zapsat téma, u kterého jsem věřil, že se to podaří.

Pak se ale ukázalo, co jsem tušil již předem. Akademické psaní prostě není a nikdy nebude mojí oblíbenou činností, kterou bych volil jako náplň dlouhých večerů u hořícího krbu. Ty, kteří již za sebou psaní nějaké akademické práce mají, jistě nebudou překvapeni, když řeknu, že ve finále mě psaní nebavilo, že postupně se rýsující výsledná podoba práce nebyla ve finále užitečná nikomu a ničemu, že jsem se za její výslednou podobu styděl až k podrážkám bot a že jsem seriózně pochyboval o tom, zda něco takového mohu odevzdat a nepropadnout se přitom hanbou do země. Každopádně jsem ji tak odevzdal. Silnější než moje hrdost, silnější než má nechuť vypouštět do světa nekvalitní, nebo nehotové výstupy, byla čirá hrůza z toho, že bych musel být na škole byť jen o jediný semestr déle, nežli bylo nezbytně nutné. Chtěl jsem pryč. Chtěl jsem jít dál. O krok dál.

Obhájil jsem za bé, státnice zrovna tak za bé. A tak jsem tedy dostal papír, s tím papírem jsem se prosím ještě vyfotil a mohl jsem učinit vytoužený krok.

Omezoval jsem skauting

Loni jsem psal o tom, že se chystám zapojovat se ve skautingu už jen na úrovni oddílu a střediska. Své přání jsem nenaplnil stoprocentně, protože dva projekty se mnou pořád ještě vlečou, ale krom nich a krom bez rozmýšlení odkývaného mediálního krytí Strašidel už nikde nefiguruji. Pocvičil jsem se přitom ve zdvořilém odmítání, protože pár nabídek přitom přišlo. Média na Jamboree, Krajská rada, Výchovné odbory… K tomu musím jen konstatovat, že za každou z nabídek děkuji a každé jsem si moc vážil. Jen jsem byl pokaždé zas a znovu překvapený. Kde se bere ta důvěra?... Čím to?...

Takže zpět. Teď jsem hrdý vůdce oddílu a mám v plánu jím být alespoň do roku 2016. Vedle toho jsem byl jako součást jediné kandidující dvojice zvolen zástupcem vedoucího střediska. V tom se tedy zatím trochu plácám a zatím je to tak trochu boj, ale funkční období končí také 2016. Do té doby se toho může dít hodně

Někoho jsem potkal

eom

Flákal jsem se

Když se mě někdo v minulém roce někdo zeptal, dost obtížně jsem hledal odpověď na otázku: „Co teď vlastně děláš“. Ten stav vlastně trvá dosud. Odpověď je těžká. Kdybych řekl, že podnikám, nebyla by to pravda. A odpověď, že vymýšlím podnikání většinu lidí plně neuspokojí.  

Jednu věc jsem si letos dokázal pojmenovat. Špatně umím pracovat pod někým. A to proto, že neumím hledat balanc mezi snahou naplnit něčí očekávání na jedné straně a samostatnou proaktivitou na straně druhé. Nerad dělám chyby, ze kterých bych se měl někomu zodpovídat. K tomu, abych mohl pracovat s někým, potřebuji přesně a konkrétně znát veškeré plány, cíle a záměry o které se máme společně snažit. Pokud to nemám, trpím jak já, tak můj šéf. To jsem měl letos šanci si vyzkoušet. A můj šéf taky.

Já raději dělám chyby, za které se zodpovídám sobě. A tak jsem si řekl, že udělám vše proto, abych byl svým šéfem já sám. Protože když udělám chybu, platím za ní jen já a ne někdo jiný. Protože si můžu dovolit pustit se do šíleností, kterým věřím. A protože vím, o co se snažím a kam mířím.

Takže znovu. Nedělám nic. Vedu si tak pěkně oddíl, přicmrndávám na středisku a píšu na všechny možné strany něco-vpřed-popichující mejly, návrhy, náměty, nápady. Hraju si/učím se všelicos… Prostě jsem spokojený nezaměstnaný. Ale flákám se? Myslím, že ne. Přesto – o tom, zda byla druhá polovina uplynulého roku využitá dobře, rozhodnou nejspíš až první měsíce roku tohoto. Věci se totiž začnou spouštět, dít se naostro. A pak se uvidí, jestli fungují, nebo nefungují. Jsem totiž nohama na zemi a připouštím si obě varianty.

Co dál?

Mediálně jsem zajišťoval Prahu plnou strašidel, s neuspokojivým výsledkem jednoho (!) rozhovoru pro televizi. Letos to dělám znovu, tak doufám, že vykážu lepší výsledky. | Byl jsem jako instruktor na komerčním teambuildingovém kurzu na Šumavě | Dlouze jsem lomil rukama nad psaním bakalářky, za jejíž výslednou podobu se stydím až do podrážek bot | Odstěhoval jsem se z Vinohradské třídy zpět k mamince a po zbytek roku hledal cestu pryč | Podruhé jsem vyhrál Spálovského Drsoně, protože jsem byl jediný, kdo přijel na soutěž s úmyslem soutěžit. Rozhodl se, že potřetí už nepojedu. | Zapsal jsem se do registru dárců kostní dřeně. | Pomáhal jsem připravovat svatbu a moc rád jsem se stal jejím hostem. Hrál u ohně s houslemi a akordeónem | Vyrazil jsem s Eddiem na vandr na Roverky hledat kempy a hromadu jich našel. | Složil jsem státnice, získal papír a vyfotil se s ním | Poprvé jsem jel Týnec – Pikovice, když to teklo. A byl jsem překvapený, že to nebyla hračka. | Pořádal jsem čtrnáctidenní tábor pro oddíl. Měli jsme velké štěstí, skvělé počasí a super tým lidí. I když se mohlo tolik věcí pokazit a tolik věcí bylo nepřipravených, byl to nejlepší tábor, který jsem kdy dělal | Byl jsem čtrnáct dní na příměstských táborech na křížku a tedy jsem pracoval s dětmi čtyři týdny v kuse | Strávil jsem čtrnáct dní v Norsku. Perfektně promokl, brodil ledovcovou řeku a uvědomil si, že mám doma Amazonku | Jel jsem na vodu s Prdelí. Ztratil karty, udělal jednu ostudu, utratil všechny peníze a jel domů. | Pracoval jsem jako instruktor adaptačních kurzů pro střední školy | Jel jsem na koncert na Pacovský poledník a uvědomil si, že jakkoliv toho Nohavicu nemám rád, tak ho mám vlastně docela rád. | Těžce jsem se zkoušel, zda budu zásadový i ve chvíli, kdy se mi to ani trochu nehodí. A díky podpoře lidí okolo sebe, jsem to zvládl. | Byl jsem na párty na Sychrově, poznal rodinu Raichovic a hrál až do svítání | Nechal jsem se zvolit jako zástupce vůdce střediska. A pochyboval o správnosti rozhodnutí. | Byl jsem na vandru v Železných horách | Sjel jsem Botič v rámci podzimní akce Rio Botičo a projel tunelem až do Vltavy| Pět týdnů jsem pracoval na předvolební kampani Strany zelených | Byl jsem na čtyřdenní škole Oldtime hraní na pětistrunné Banjo a s hrdostí přijímám přízvisko retrista | Byl jsem na Chatrči s Prdisem |  Byl obviněn z nedržení daného slibu a připustil jsem si, že už nevím jak jednat, aby bylo všechno v pořádku. | Strávil pět dní v jarním počasí na horách a hrál. Chodil jsem skoro každý týden na hodiny banja, učil se noty.Vedle toho jsem s oddílem pořádal dvanáct akcí pro oddíl, dvakrát jej zvětšil a přibral nové lidi do jeho vedení. Rozhodl se o svém dalším směřování a začal vymýšlet svoje živobytí.

 A co se tedy chystá v roce 2014?                                  

Inu, v únoru či březnu bych se měl znovu stěhovat. Mám v úmyslu stát se živnostníkem, pokusím se spustit dva nebo tři projekty, které mají potenciál být výdělečnými. A když nebudou, vymyslet další. Kdy jindy, když ne teď?

Resumé
Jsem spokojený, mám kam růst, nestydím se za to kdo jsem a co jsem. Přeju dobrý rok!

Tak tedy – držte palce.