Můj rok 2014

            I letos jsem se odhodlal napsat určité novoroční bilancování. Sice jsem to nestihl zkraje roku, ale z nějakého důvodu je to pro mě natolik důležité, že jsem se k tomu dokopal alespoň teď – na konci ledna. Je moc zajímavé vracet se ke svým pocitům a nadějím po delší době. Deník si nejsem schopný psát a navíc bych ho pak už nejspíš nikdy neměl čas číst. Ale určité shrnutí roku? To je něco jiného. Tak tedy – můj rok 2014.

Přemýšlel jsem, jestli mohu říci, že byl úspěšný anebo že byl neúspěšný. Stala se spousta velkých věcí, které se stát měly. Hodně stručně – začal jsem vytvářet rodinu. Staly se i věci, které se stát neměly – pořád ještě nejsem natolik slušný, poctivý a přející pravdoláskař, jakým bych chtěl být. A nakonec? Nestihl, nedělal nebo neudělal jsem všechno, co jsem stihnout, dělat nebo udělat chtěl. Což se dá jinak přeložit, že jsem pořád holá řiť. Holá řiť s rodinou.

Nemůžu říci, že by byl rok 2014 úspěšný nebo neúspěšný. Rozhodně to ale nebyl jen jeden další z řady roků, které plynou. Byl důležitý. A to je to hlavní – ještě pořád roky neutíkají bez toho, aby zanechaly stopu. Ještě pořád se dějí důležité věci. A dál budou.

Co se mělo stát a stalo?

Jak to tak popsat… Nejkratší to bude asi… Usadil jsem se. Loni jsem psal, že jsem někoho potkal. A z toho někoho se postupem času vyklubala žena, kterou jsem pozval hluboko do svého života, a ona toto pozvání přijala. 

Nesnáším situace, kdy jako odpověď na jednu položenou otázku dostanu pět jiných otázek. Chápu dobu, chápu, že svět je komplikovaný, vše je relativní a jistoty se nedostává. Proto jsem si strašlivě užíval onu naprostou jistotu, kterou jsem cítil. Třebaže jsem člověk realistický a uvědomuji si procento rozvodovosti, cykly, kterými partnerské vztahy procházejí, a vidím i třecí plochy, které v budoucnu mohou dělat potíže – byl jsem si tou ženou naprosto jistý. Věděl jsem, že to tak má být. A tak jsem podle toho konal. Jmenuje se Zdenka.

V únoru jsme se k sobě nastěhovali. Byla to velká akce kulový blesk. Stěhovali jsme se do bytu po její mamince a tak jsme s mými kamarády ze všeho nejdříve stěhovali maminku z Vršovic (ze čtvrtého patra bez výtahu) na Žižkov. Krátce na to jsme stěhovali Zdenku z Vyšehradu do Vršovic (do čtvrtého patra bez výtahu). A protože čtvrté patro bez výtahu je ostatně čtvrté patro bez výtahu, tak jsem se celkem ani moc nedivil, když mi kamarádi poté, co jsem jim volal, jestli nemají chuť na ještě jedno poslední kolo stěhování, řekli že sorry, ale už ne. A že jako fakt sorry, ale že už mám přečerpáno. A já jim nic neměl za zlé. Jak bych taky mohl? A tak jsem se nakonec stěhoval já z Petrovic do Vršovic (do čtvrtého patra bez výtahu) jen sám se svým bratrem. Krev je krev a ta se nezapře.

V červenci jsem se zeptal. Bylo to na táboře. Byl jsem rozhodnutý, že ten večer se to stane. Měli jsme domluvené rande na posedu, kam nepřišla, protože strašlivě pršelo. Seděli jsme s ostatními vedoucími a povídali. A protože jsem věděl, že se to má stát dnes, nechtěl jsem čekat na příležitost, která by nemusela přijít. A tak asi za půl hodiny jsem si ji vzal stranou. Byl jsem táborově špinavý, mokrý, místo košile a saka jsem na sobě měl zimní vložku od vojenské bundy, v ruce Braník. Zkrátka v některých očích lidské dno, nebo krize. V jiných – těch správných očích – romantika jako blázen. Ta má jistota – jistota v tom, že ona je ta žena, se kterou chci trávit život – pramení právě z toho, že v tom tu romantiku nejspíš doopravdy vidí. A že se jí tenhleten zelený život v pláštěnce nejspíš doopravdy líbí. A že můžu zůstat tím, co jsem a čím se snažím být, a necítím se tlačen do saka a do zamlouvání míst v restauracích, které si jinak nemůžu dovolit, a že necítím potřebu kupovat kytici jednadvaceti růží a že jsem věděl, že nemusím kupovat prstýnek s diamantem, ale že prstýnek upletený z proutí na způsob dvouřádkového turbánkového pletence je ten správný prstýnek, který jí způsobí to krásné jiskření v očích... Zkrátka tam na táboře, tam obklopený tou zelenou zakouřenou romantikou jsem ji požádal o ruku.

„To jako fakt?“ Zeptala se ze všeho nejdříve, ale pak, když viděla, že to myslím vážně se usmála a řekla -  „No tak jo!“ 

No a bylo to. "No tak jo!"

V srpnu jsme si pořídili pejska, protože jsme oba věděli, že to myslíme vážně.

V říjnu mi pak řekla ano. Ve vší skromnosti a bez nějaké teatrální nadsázky na otázky o naší svatbě říkám, že to byla nejspíš ta nejlepší svatba, na které jsem kdy byl. Asi to tak je správně – svatba má být k obrazu novomanželů. A nám se povedlo prostě všechno. Místo velké hostiny kotel guláše, několik sklenic utopenců a vana hermelínů, místo zábavové kapely jedna partička muzikantů a jedna rockotéka. Místo chomoutů a rozbíjení talířů se na naší svatbě hrálo a zpívalo a veselilo a bylo dobře. Mimo to jsme tam také oznámili, že brzy čekáme malého človíčka. 

Co se mělo stát a nestalo

Na konci hodnocení roku 2013 jsem zmiňoval, že hnedle v prvním pololetí 2-14 čekám velké věci. Měl jsem na mysli podnikatelské pokusy, které jsem v druhé polovině roku 2013 chystal a na které nedošlo, nebo které jsem pokazil, nebo nedotáhl. Nezahučelo mi v tom ani tolik peněz, ale zklamal jsem se. Je to můj největší a nejzásadnější neúspěch minulého roku.

Vnímám to tak, že jsem nevyužil největší šanci. Byl to rok, kdy jsem nestudoval, kdy jsem neměl plnoúvazkové zaměstnání a přeci jsem to nezvládl. Nikde není psáno, že nemůžu ve svých pokusech pokračovat. Ale v dubnu se má narodit človíček, který všechny ostatní touhy, sny a přání i všechny ostatní projekty na žebříčku priorit pravděpodobně posune o několik příček dolů.

Prozkoumal jsem loni i novou slepou uličku. Naprosto cíleně jsem se pokusil poskládat si jakési portfolio malých úvazků. Několik různých brigád, dohod, a pracovních smluv. Krom svých neúspěšných projektů jsem tak pracoval v Lanovém centru Proud, jezdil na adaptační kurzy pro střední školy, dělal teambuildingové akce a pracoval na projektu Olomoucké univerzity. Bavilo mě to. Bylo príma střídat jednotlivé lokace, jednotlivé pracovní náplně. Byl jsem většinu času venku, hýbal se a v práci mě to povětšinou bavilo. Tak jako Cimrman foukal tabákový dým do vody, aby zjistil, že tím zlato nevznikne, i já jsem tuto slepou uličku musel prozkoumat, abych zjistil, že portfolio malých úvazků znamená, že má člověk hrozně málo času a k tomu i hrozně málo peněz a že tudy to dále nepůjde.

Platí, že se chci i nadále snažit hledat, vymýšlet a zkoušet zařídit si život tak, abych nebyl závislý na kancelářské práci, nebo abych nemusel dělat práci, kterou dělat nechci, která mě bude štvát, nebyla by morální, nebo bych se za ni z jiného důvodu styděl. Jen to teď bude těžší. A uvidíme, co budu říkat, až poprvé vysypu celý obsah své peněženky v drogerii.

Co se stalo a stát se nemělo?

Jako každý rok jsem se dopustil výroků nebo akcí, které mě mrzely. Člověk někdy něco řekne, udělá anebo neudělá a nedomyslí, co tím udělá okolo sebe. Nebo nedomyslí reakci, vyznění, kontext… A mně se to prostě pořád stává až příliš často. Prošel jsem také několika zkouškami, ve kterých byl v protikladu můj osobní prospěch a obecné principy mravnosti. A ne ve všech jsem obstál bez ztráty kytičky. Z toho vyplynulo jedno ze čtyřech novoročních předsevzetí, která jsem si vetknul pro rok 2015. To největší, nejtěžší a nejnaivnější. Když už máme plnou pusu Havla a principů, bylo by dobré je žít plně a cele. Ne jen z části a ne jen někdy.

Na druhou stranu jsem po delším čase opět cítil pocit křivdy. Ublížený pocit. Určitou marnost a paralýzu, kterou jsem si sám nezpůsobil. Anebo nevědomky. A ačkoliv se nyní všichni zúčastnění tváříme, že je to všechno v pohodě, tak u mě není. U mě to není v pohodě, ale budu dál mlčet a dál se usmívat, protože se bojím toho, co by se dělo, kdybych přestal.

Co dál? 

Celý rok jsem pravidelně chodil na hodiny banja. Pořád o sobě neříkám, že umím hrát, ale náhodný kolemjdoucí by mohl získat pocit, že už jsem to někdy v ruce měl. | Jakýmsi zázrakem jsme se ocitli na sokolském plese, kde mi přišlo jako dobrý nápad zúčastnit se soutěže ve šplhu. Kupodivu jsem si neudělal ostudu. | Byl jsem na výjezdu činovníků našeho skautského střediska v Kovářově. | Přestěhoval jsem se a zapouštím kořeny. | Šli jsme na Matějskou a já vlezl na ty obludnosti, na které každý rok koukám, abych na ně už nemusel koukat. | Byli jsme na víkendu v Malovicích, jezdili na kole, byli v hospodě, kde hrály tři akordeony, a zažili krupobití. | Byli jsme výletě na Světlíku. Založil jsem skautskou družinu, která může být pokračovatelem Osmičky a přiblížil se tak splnění dávného slibu. | Byli jsme na Trampských Pikovicích a nestačil jsem se divit. | Po milionté jsme jeli Vltavu od Vyššího brodu. Díky flotile a díky počasí jsme na vodě strávili všeho všudy jeden den. | Na táboře jsem požádal Zdeňku o ruku a ona se usmála. | Byli jsme na Shakespearovi na letních slavnostech. | Strávili jsme prodloužený víkend v podnikové chatě v Krkonoších. Sbírali jsme borůvky, pili kafe na sluníčku na zápraží a bylo dobře. | Byli jsme na vandru po Lužických horách, spali v lesním divadle, na nejkrásnější louce a na lamí farmě jsme se smáli lamě s osmdesátkovou čupřinou. | Byli jsme na Pacovském poledníku. | Jen ve dvou jsme jeli Ohři a zažili jsme, jaké to je, když posádka nemusí čekat na flotilu. V půl deváté jsme byli na úplně prázdné řece a viděli několik Ledňáčků. | Pořídili jsme si pejska. | Byl jsem na minivandru s málem-švagrovou kde jsem zjistil, že pejsek je nezničitelný, že se nebojí bouřky. A že když je mokrý, tak smrdí jako mokrý pes. | Navštívili jsme představení Kdo je tady ředitel? ve Švandově divadle. | Zdeňka přišla, kousala se do rtu a musela mi něco říct. Trochu jsme proto tu svatbu urychlili... | Vzali jsme se a měli tu nejlepší svatbu na světě. Kamarádi vyslyšeli mé přání a rozlučka se obešla bez striptýzu. Zato je na mou počest pojmenovaný bar – U Ženáče! | Náš honeymoon jsme strávili v Krušných horách. | Byli jsme ve Státní opeře na Lazebníku Sevillském. | Vyrazil jsem s bratrem na listopadový vandr a prošel Židovu strouhu. | Pořídil jsem auto a po letech jsem zase sednul za volant a s tichou podporou ze sedadla spolujezdce jsem se znovu naučil řídit. | Viděl jsem film Frajer Luke a prohlašuji ho za svůj zamilovaný a osudový | Strávili jsme společné Vánoce. Silvestr jsme pak po dohodě strávili každý jinde. Já byl U Ženáče.

Náš oddíl má ke konci roku 28 dětských členů, kteří se scházejí ve třech družinách. Pořádali jsme šestnáctidenní letní tábor, dvanáct výprav a několik dalších víkendových akcí.

Co se chystá v roce 2015? 

Inu – budu vyvažovat. V březnu nastupuju na plný úvazek. V dubnu čekáme přírůstek a v tom samém dubnu budu spouštět další Pokus, který má snad šanci. A dál? Uvidíme… čeká mě tolik křižovatek, že na konec cesty nevidím.

Resumé

Bavil jsem se letos s kamarádem Chrisem. Povídali jsme si o životě, o vesmíru a tak. A ten mi řekl: "Pro štěstí v životě potřebuješ vyřešit tři velký problémy. Musíš najít odpověď na otázku, kdo jsi a kdo chceš být. Dál musíš najít někoho, s kým chceš život strávit. A za třetí vymyslet, jak si vydělat na střechu, na teplo a na chleba. Ty máš dva problémy ze tří vyřešený! A chybí ti jenom ty prachy. Jsi klikař kámo."

A je to tak. Jsem klikař. Ale ty prachy vyřešit musím.